Základní škola, Praha 9 - Prosek, Novoborská 371
Tel: 286 006 511 | email: skola@novoborska.cz | www.novoborska.cz
"Šance pro všechny, vždy a ve všem"
Pro zobrazení nového designu si prosím nainstalujte novější Internet Explorer, nebo alternetivní prohlížeč.
Výčet podporovaných prohlížečů s odkazy na stažení:

 

školní rok 2015/2016

 

KOČKA A PES

 

            Pes se jednoho dne vydal na procházku. Prošel lesem a ocitl se v parku. Uviděl fontánku a chtěl se 
napít čisté vody. Tu kolem ní prošla přenádherná angorská kočka s načesanou a upravenou srstí. Pes se porozhlédl a nenápadně k ní přistoupil.

„Ahoj, fešáku,“ pověděla kočka.

„Nó, ahoj,“ pozdravil ji pes na oplátku.

„Pojď, pejsku, projdeme se,“ řekla jasně ta kočičí kráska.

Vrátili se zpět do lesa, až dorazili na mýtinku. Pak se vydali k psovi domů na večeři „dlouho se hledajících“. Dali si
kuře a čistou vodu z pramene zdejšího potoka. Pak provedl pes kočku po domě. Vrátili se do jídelny na zákusek
a pak kočka vstala a prohlásila: “Pse, děkuji za pohoštění, ale musím jít domů.“

Odpověděl, že samozřejmě ji nebude držet.

Najednou si vzpomněla: „V tvé ložnici, nechala jsem si tam sponu.“

Vrátila se pro ni, ale pes zůstal dole. Kočka vyběhla schody a lstivě se usmála. Bylo jasné, že si tam nic nezapomněla.
Na důvěřivost pes doplatil. Také se divil, že je tam nějak dlouho. Šel se za ní podívat.

Kočka mu sebrala všechny drahocenné přívěsky, spony a amulety.

Nadosmrti si bude vyčítat, že ji pustil z dohledu.

„Vše, co je hezké, nemusí být hodné.“

NESUĎ KNIHU PODLE OBALU

                                     Klaudie Korbelová 6. C

 

 

OSUDNÝ VEČER

         Je večer, tak 23:12. Ležím v posteli a koukám se na strašidelné video, ke kterému mě přemluvila Oxi. Najednou
mám pocit, že se kolem něco hýbe, vrže, a to mám sluchátka. Po půl hodině si řeknu, že už to stačí a bojím se až až.
Dopodívám se ráno. Odložím notebook a zavřu oči. Usnu tak na dvě hodiny. Pak se probudím celá zpocená a přitlačená
ke zdi., zachumlaná pod dekou. A bojím se.

         Pomalu se otočím a málem dostanu infarkt. Rychlostí světla se otočím zpět a zhluboka dýchám. Dojde mi, že to jsou jen kalhoty pověšené na posteli. Ale stejně se bojím. Proto sáhnu po kalhotách. Nejistě, protože se bojím, že mě za ruku
něco chytí. Zatáhnu. Ale jako kdyby za kalhoty něco tahalo zpátky. Škubnu.

Schovám je vedle sebe a opět se schoulím pod dekou. Jsem vyděšená k smrti.

         Jenomže potřebuji na záchod. Jsem vystrašená a ještě mám jít do té mega strašidelné chodby? Vstanu, zhluboka
dýchám, ale srdce mi bije jako o závod. Otevřu dveře. Leknu se. Ani nevím čeho, asi reflex. Následuje vkročit správnou
nohou do chodby. Jdu. Schovám se na chvíli na záchodě. Pak se vracím hrůzostrašnou chodbou do koupelny. Rozsvítím a vyděsím se vlastního obrazu v zrcadle. Spadne šampón a pasta. Umyju si ruce. Spadne kartáček. Ještě se na sebe dívám v zrcadle a uvidím za sebou obličej. Vyjeknu. Rychle běžím zpátky do bezpečí pod peřinu a doufám, že to byla halucinace.

         Usnu. Probouzím se ve čtyři hodiny opět celá zpocená, ale protože je všude rozsvíceno (máma se připravuje do práce), moc se nebojím. Usnu a konečně spím do doby, než mě táta vzbudí. Vstanu. Samozřejmě úplně zničená a slabá.

         U snídaně jsem ráda, že jsem tu noc vůbec přežila.

        

                                                                            Betty Chalupová, 6. C

 

 

školní rok 2014/15

Žáci 6. třídy četli báje starého Řecka, takto je zpracovávali:

 

 

 


školní rok 2013/14

 

Volné vyprávění

První sníh

      Na Vánoce se každý rok těším, máme už prázdniny a hlavně už je sníh.
 S tátou stavíme každý rok sněhuláky a já dělám andílky. Ale tentokrát ještě nebyl sníh a do Vánoc zbývaly tři dny. Já už jsem si myslela, že sníh už ani nebude. Táta uviděl, že jsem smutná, a tak mi řekl, že půjdeme koupit vánoční stromek. Vybrali jsme hodně velký a také jsme koupili ozdůbky. S maminkou jsme pak pekla cukroví, ale bylo to tak výborné, že jsme ho s tátou kradli.
 Na druhý den jsem se podívala z okna, jestli už je sníh, ale ani jednu vločku jsem neviděla. Cely den jsem byla smutná  a měla špatnou náladu, protože do Vánoc zbýval jeden den. Poději mě maminka zavolala, ať jdu pomáhat zdobit stromeček.  Myslela, že aspoň tak mě rozveselí. Ale bylo to úplně naopak. Při zdobení jsem si uvědomila, že vlastně nemám napsaný dopis Ježíškovi. Běžela jsem do pokoje a napsala mu, že si přeju jenom jeden dárek - a to je, aby na Vánoce sněžilo. Potom jsem to dala na okno a šla jsem se dívat na pohádky. Později jsem u usnula a tatínek mě odnesl do postele. Zdál se mi krásný sen. Když jsem ráno vstala, podívala jsem se z okna a všude byl sníh. A já jsem byla moc ráda.
 A večer s dárky byl ještě lepší.                                       
                                                       Sabrina Špylková 6.B

  

 

Můj příběh se zvířetem

  

Dostala jsem k narozeninám malého králíčka. Dala jsem mu jméno Snížek. Byl to roztomilý bílý králík. Měla jsem ho velmi ráda. Venčila jsem ho u nás na zahradě skoro každý den. 

                   Jednou v zimě jsem ho vzala ven. Nebyl vůbec vidět, když byl za ním spadaný sníh. Tak jsem se rozhodla,že mu ušiju malý kožíšek, aby mu nebyla zima. Zeptala jsem se maminky : „Mami, dáš mi nějakou látku?" Maminka mi odpověděla, že ano. Když jsem měla látku, musela jsem změřit králíčka, ale nebylo to vůbec jednoduché. Asi po jedné hodině jsem měla hotovo. Navlékla jsem králíčkovi svetr. Moc mu slušel. Vzala jsem ho hned ven na procházku. Šli jsme se podívat na staré domy, které byly v naší vesnici. Zastavili jsme se u jednoho zvláštního domu.Vypadal skoro jako nějaký strašidelný dům. Jelikož se mi líbí takové tajuplné věci, vzala jsem si  králíčka a dala ho do jeho pelíšku. Vešla jsem dovnitř.

                   V domě byl ještě starý nábytek a hodně pavouků velkých jako moje ruka. Bála jsem se. Všude se míhaly stíny, které byly delší než já. Najednou se ozvalo: „Baf!" Naštěstí to byla jen moje kamarádka Lucka. Žije v krásně bílém domě vedle nás.Často jsem s ní chodila ven. Lucčin tatínek pracoval jako architekt. Když jsem se jí zeptala, co dělala v domě, odpověděla mi: „Můj táta staví v naší vesnici dům hrůzy, ale nikomu to neříkej  má to být překvapení." Vůbec mě nenapadlo, že něco takového může v naší vesnici být. Hned jsem pozvala Lucku k nám.Vyprávěly jsme si o tom novém domě a jak vystrašit rodiče. Byla to velká zábava.
                   Konečně za jeden den  je Halloween. S Luckou jsme připravovaly různé strašidelné věci. Moc se nám to vydařilo. Vykoledovaly jsme spoustu bonbonů. Nejvíc se mi na tom líbilo, že naše vesnice má krásný strašidelný dům. Žít na vesnici je skvělé.                                                                                          

  

                                                                          Aneta Albrechtová, 6. B