Základní škola, Praha 9 - Prosek, Novoborská 371
Tel: 286 006 511 | email: skola@novoborska.cz | www.novoborska.cz
"Šance pro všechny, vždy a ve všem"
Pro zobrazení nového designu si prosím nainstalujte novější Internet Explorer, nebo alternetivní prohlížeč.
Výčet podporovaných prohlížečů s odkazy na stažení:

Práce žáků 8. tříd

8. A opět tvořila - tentokrát povídky s libovolným námětem

Vykradená chata

 

         „Bude to super dovolená!“ ozvalo se ze zadní sedačky v autě, když jsme vyjížděli od domu. Celý zbytek rodiny souhlasil s nejmladším členem rodiny. Jeli jsme totiž na chatu, kam se každý z nás velice těšil. Měli jsme zde zůstat týden.

         Za dvě a půl hodiny jsme dorazili. Táta radostně řekl: „Všichni vystupovat a odnést věci z auta do chaty.“ Když jsme přišli do chaty, všichni jsme zastavili a zůstali jsme nehybně v úžasu. V chatě nic nebylo! Nestalo se to proto, že bychom si po poslední dovolené všechno odvezli, ani proto že bychom chatu rekonstruovali. Po chvíli dívání se po holých místnostech jsme řekli: „Vykradli nám chatu!“ Nevěděli jsme kdo, nevěděli jsme kdy, nevěděli jsme proč. Byli jsme prostě naprosto bezmocní.

         Jelikož jsme na chatě neměli žádné vybavení, nezbylo nám nic jiného než jet zpět domů. Všichni jsme byli velmi smutní. Rozhodli jsme se ale, že si tím nenecháme zkazit dovolenou. Můžeme si přece užít dovolenou i doma.

         Ráno dalšího dne jsme vyrazili na výlet. Jeli jsme na hrad kousek od Prahy. Zaplatili jsme si velký prohlídkový okruh. Táta řekl: „Když už si neužijeme chatu, aspoň si pořádně užijeme hrad.“ Poté, co jsme vešli do hradu, prošli jsme několik místností. Pak ale přišel šok! V jedné z místností byl náš nábytek z chaty. Nevěděli jsme, co říct. Prošli jsme zbytek hradu, ale nic jsme z toho neměli. Všichni jsme přemýšleli o tom, jak se sem dostal náš nábytek,

a průvodce jsme vůbec nevnímali.

         O den později nás táta vzbudil brzo ráno a říkal: „Pojedeme na ten hrad znovu a zjistíme, jak přišli k tomu nábytku.“ U pokladny jsme se zeptali nejdříve, ale pokladní řekl, že není dostatečně vysoko postavený, takže o těchto záležitostech není informovaný. Průvodci řekli skoro to samé, ale od nich jsme se také dozvěděli, že hrad je v soukromém vlastnictví a majitel bydlí ve stejné vesnici, kde je naše chata. Táta okamžitě rozhodl, že ho musíme najít. Ještě jsme si zjistili, jak se jmenuje, a vyrazili jsme.

Když jsme dojeli k chatě, zeptali jsme se starosty, jestli se nepřistěhoval nedávno pán jménem Ondřej Stonožka. Starosta řekl: „Ano, takový pán se nedávno přistěhoval, ale je takový zvláštní. Skoro nevychází z domu. A navíc dvě rodiny byly od jeho přistěhování okradeny v noci, když spali. Zmizelo jim úplně všechno – nábytek, šperky, elektronika, všechny cennosti.“ To byla podstatná informace. Věděli jsme, že nejsme jediní. A navíc pachatel byl skoro jasný. Jen jsme potřebovali důkaz.

Jak ale sehnat takový důkaz? Rozhodli jsme se, že ho zkusíme přichytit při činu. Naproti naší chatě byl dům, který ještě nebyl vykraden, a tak jsme se rozhodli, že ho budeme přes noc sledovat. Měli jsme připravený fotoaparát a baterku. V půl jedné ráno jsme zahlédli něco před domem, který jsme sledovali. Počkali jsme, než byl blíž, abychom mohli poznat, jestli je to opravdu on. Když došel těsně k domu, byli jsme si už jistí, že je to on. Vyběhli jsme ven, posvítili jsme na něj baterkou a vyfotili ho v okamžiku, kdy se snažil otevřít okno. Baterka ho oslnila, takže nemohl rychle zareagovat. Proto se nám povedlo vyfotit i jeho obličej, než si ho mohl zakrýt. Sice utekl, ale měli jsme jasný důkaz, díky kterému jsme ho usvědčili. Zavolali jsme policii, ta přijela během deseti minut a policisté ho zatkli v jeho domě.

 Ráno už byl na místní policejní stanici a nám, stejně jako ostatním lidem z vesnice, přiváželi zpět naše věci, které nám ukradl. Zbytek dovolené jsme si užili jako nikdy předtím. Byla to asi nejlepší dovolená za hodně dlouhou dobu, možná i nejlepší ze všech. Ironicky jsme za to z velké části vděčili tomu zloději, protože jen díky němu jsme si užili dobrodružství při jeho dopadení.

 

Lukáš Brendel

Šikana

 

Každý den chodím ze školy se slzami v očích a modřinami na těle. Moji spolužáci mě šikanují. Vejdu do třídy, hned slyším nepříjemný smích a pomluvy.

         Dřív jsem bydlela v Brně, kde jsem chodila do té nejlepší školy na světě. Měla jsem tam i nejlepší kamarádku, Moniku. Mohla jsem se na ni vždycky spolehnout. Vzpomínám si, že se jednou moji rodiče hádali a pak jsem to odnesla i já. Bylo to asi v jedenáct v noci. Nevěděla jsem, co mám dělat,
nenapadlo mě nic jiného než zavolat Monice. Zvedla mi to a řekla, že spala, ale že prý ať se děje cokoliv, pomůže mi. Povídaly jsme si asi dvě hodiny. Pořád mě utěšovala a mně se pak udělala mnohem líp. Druhý den jsem šla k ní domů

a pořád se mě ptala, jestli jsem v pořádku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ona je ten nejlepší člověk na světě a že mi vždycky pomůže.
          Brzy jsem se ale dozvěděla strašnou věc. Táta s mámou mi oznámili, že se budeme stěhovat. I když mi ještě neřekli kam, už jsem hned protestovala. Ne jenom kvůli Monice, ale i kvůli ostatním lidem ze školy. V Brně jsem se cítila dobře. S nikým jsem neměla žádný problém a měla jsem tam hodně dobrých kamarádů, včetně Moniky. Když jsem se uklidnila, tak mi táta začal vysvětlovat, že dostal novou práci s mnohem lepším platem, než měl do teď. Pak jsem se táty zeptala, kam se to vlastně budeme stěhovat. Hned mi odpověděl, Praha.
Do Prahy jsem se chtěla vždycky podívat, takže nakonec jsem tátovi řekla, že mi to nevadí. Problém ale byl, jak to vysvětlím. Nechtěla jsem ji volat, protože mi přišlo nevhodné ji to říct po telefonu. Monice jsem psala esemesku, že jí potřebuji říct něco moc důležitého.
         Čekala jsem u Moniky před domem, až mi přijde otevřít. Jelikož už mě čekala, přišla otevřít velmi rychle. V jejím pokoji jsem si nestačila ani sednout
a ona se mě už ptala, co tak důležitého s ní potřebuji probrat. Nevěděla jsem, jak začít. Chvíli jsem mlčela a pak jsem řekla: „Budeme se stěhovat.“ Sotva jsem to dořekla, rozbrečela se. Brečela asi půl hodiny a já jsem ji pořád objímala a utěšovala. Přestala brečet a začala se mě vyptávat, proč se budeme stěhovat a kam jedeme. Všechno jsem jí řekla a ona se znova rozbrečela. Řekla mi, že i když od ní budu tak daleko, bude mě brát pořád jako nejlepší kamarádku. To bylo to nejhezčí, co mi někdo kdy řekl. Dohodly jsme se, že se budeme pořád navštěvovat. Pak už jsme se jenom rozloučily a já jsem se vrátila domů.
         Můj první den ve škole se mi líbil. Poznala jsem jednu holku. Jmenuje se Iveta. Na první pohled se mi zdála hodná. Začaly jsme spolu chodit ven a někdy jsme u sebe i přespávaly. Pak se to ale stalo. Pohádaly jsme se. Už jsme se sice párkrát pohádaly, ale teď to bylo jiné. Teď jsem cítila, že už to nepůjde napravit.

         Poznala jsem to hned následující den. Spolužáci se mi pořád smáli a nadávali mi. Moje bývalá kamarádka proti mně poštvala celou třídu.

Uplynul týden od té hádky.
Spolužáci mě už i mlátí.
Bojím se chodit do školy.
Bojím se o té šikaně i někomu říct.
Myslím, že kdybych to někomu řekla, bude ještě horší.
Nevím, co mám dělat. Iveta o mě všem řekla strašné věci a všichni tomu věří. Chtěla bych, aby aspoň jeden člověk věřil mně. Iveta už se mnou ani nebaví. Vůbec nevím, co jsem udělala špatně. Pořád doufám, že se usmíříme, nebo aspoň že řekne všem ze třídy, že to co, o mě řekla, byla lež. Asi jsem se v Ivetě spletla. Na první pohled vypadala jako hodná, milá holka. V životě by mě nenapadlo, že by byla schopná udělat něco takového.

         Teď sedím na posteli. Brečím, a přemýšlím, co jsem udělala špatně. Možná, že Iveta je hodná a milá a já si tohle všechno způsobila sama. Tu hádku jsem sice začala já, ale myslím si, že jsem ji neurazila natolik, aby mi musela způsobit něco takového. Přála bych ji, aby si někdy v budoucnu prožila to samé co já. Zajímalo by mě, jak by se v té situaci zachovala ona, protože já vůbec nevím, co mám dělat. Už jsem zkoušela všechno. Omlouvat se jí, přesvědčovat spolužáky, že to co o mě říká je lež, ale nic nezabralo.

                Je to čím dál tím horší. Začaly mi chodit výhružné esemesky. Píše se v nich pořád to samé, že se mám odstěhovat a nekazit nikomu život. Ale já nikomu život nekazím a ani jsem nikdy nikomu život nezkazila.

         Už jsou to dva týdny. Zašlo to příliš daleko. Sedím na zemi před naším domem s monoklem. Přišel za mnou jeden kluk od nás ze třídy a začal na mě křičet, že jsem Ivetě zničila život. Pak si ke mně stoupnul a dal mi pěstí do oka. Musím to říct rodičům. Jdu si zatím sednout do obýváku, pustím si televizi

a počkám na rodiče, až přijdou z práce.

Rodiče přišli a já se začala bát, že mi nebudou věřit. Řekla jsem jim: „Potřebuji vám povědět něco důležitého.‘‘ Máma se mě hned začala ptát, co se stalo, jelikož si všimla mého monoklu. Nevěděla jsem, jak jim to mám říct, nenapadlo mě nic jiného než jenom: „Moji spolužáci mě šikanují.“ Dořekla jsem větu

a máma začala brečet. Pokračovala jsem: „Pamatujete si na tu holku Ivetu? Jak sem často chodila a několikrát u mě přespávala? Pohádali jsme se. Jsou to už dva týdny. Neřekla jsem vám o tom, protože jsem si myslela, že to bude jenom obyčejná hádka, ale nebyla. Den po té hádce, když jsem šla do školy, se mi všichni začali všichni smát a říkat mi, že jsem Ivetě zničila život. A tak to všechno začalo. Omlouvala jsem se jí, pořád jsem ji žádala o vysvětlení, ale neodpovídala mi. Nechtěla jsem vám to říkat, bála jsem se, že mi to nebudete věřit.“ Táta mě přerušil a ptal se mě, proč jim o tom mluvím až teď. „Dneska se to už nedalo vydržet. Přišel za mnou jeden kluk a zmlátil mě. Původně jsem vám chtěla říct něco ve smyslu “uklouzla jsem v koupelně“, ale nemohla bych vám dál lhát.“ Pověděli mi, ať si jdu lehnout, že to prý probereme zítra, jelikož je už pozdě.
         Myslela jsem si, že bude chyba říct to rodičům, ale mýlila jsem se. Právě teď si balím věci.
Budeme se stěhovat zpátky do Brna. Těším se, až uvidím Moniku.
Tolik mi chybí.
Sice si každý den voláme, ale to není ono.

Nyní sedím s Monikou na posteli, povídám si s ní a jsem zase šťastná.

                                                                      Anna Doležalová

 

 

Dům na konci vesnice


         … Už ho slyším, za chvíli mne najde, bojím se.“ Ale pokud chcete opravdu pochopit, musíme se vrátit na začátek, na začátek toho, kdy začalo tohle všechno.
   Asi před týdnem jsem se nastěhoval do nového domu se svojí rodinou, chtěli jsme začít znovu s „čistým štítem“, jak se říká. Koupili jsme dům na kraji vesnice, byl celkem levný, takže jsme si říkali, že máme štěstí. První tři dny byly skvělé, dětem se ve škole líbilo, já si našel práci a všechno vypadalo krásně. Přisel jsem domů asi v půl páté, sedli jsme si a koukali na televizi. Poté jsme si dali večeři a asi v devět jsem si šel lehnout. Najednou něco slyším. Něco na půdě. Nejdřív jsem myslel, že to jsou třeba krysy. Ale tohle bylo hlasitější. Někdo tam chodil. Za chvíli se ty kroky ozvaly i v kuchyni, rozhodl jsem se tam podívat. Ale nikde nic. Řekl jsem: „Asi se mi něco zdálo.“ A nechal to být.
Ráno už bylo všechno v pořádku, šel jsem na snídani a vidím, že se zastavily hodiny v obývacím pokoji. V kuchyni mi žena říká: „Bene, zastavily se nám hodiny, budeme muset koupit novou baterii.“ „To je zvláštní? V obýváku se taky zastavily,“ odvětím. Připadalo mi to opravdu divné, ale moc jsem nad tím nepřemýšlel. Po příchodu z práce jsem musel ještě něco doplnit, takže jsem odkráčel do své pracovny, kde jsem nad tím strávil asi hodinu. Zase slyším ty kroky a takový hlas, co něco šeptá, ale nevím co. Nerozumím tomu. Ty kroky jakoby se přibližovaly. „Je nahoře, přímo nade mnou, cítím to,“ pomyslel jsem si. Přesně v tu chvíli mne volá žena na večeři a kroky i šepot ustanou. „Asi jsem jen unavený,“ řekl jsem si. Po večeři jsem ulehl do postele. V noci jsem nic neslyšel, takže jsem byl asi opravdu jen unavený.
         Ráno zjistím, že se hodiny zase zastavily a to ve stejný čas jako včera - v 1:15. Přišlo mi to divné, ale myslel jsem si, že jsou jenom asi rozbité, a jel jsem do práce. Po návratu jsem na stole našel lístek, že jeli na nákup, sedl jsem si a koukal na televizi. Po chvíli usínám.
         Po necelé půl hodině mne vzbudí jakýsi zvuk, něco jako křik. Ozývalo se to z chodby. Šel jsem se tam tedy podívat. Nikde nic. Najednou zvláštní úplné ticho. A nic, nic už nebylo slyšet. Proto se tedy vrátím zpět, ale jak kráčím chodbou, slyším ze sklepa takové škrábání a hlasy. Otevřu tedy dveře. Trochu tam prosvítá světlo. Sejdu dva schody dolů a uprostřed vidím černý obrys postavy. „Co tady děláš?  Kdo jsi?“ zakřičím. Bez odpovědi. Postava nehybně stojí. Proto zakřičím znovu:
„ Kdo jsi? A co děláš v mém domě?“ Najednou slyším jakýsi nesrozumitelný šepot a vzápětí se postava mihne a je pryč. Celkem jsem se lekl. Ale myslel jsem, že to bylo třeba jenom únavou a že se mi to jenom zdálo. Hned na to přijela rodina z nákupu. Sedli jsme si a najedli se.
Na druhý den jsem si vzal volno, abych si odpočinul. Rozhodl jsem se ale, že toho využiju a uklidím půdu, na které bylo docela dost krabic, nevím, proč tu zůstaly. Asi v jedné třetině z nich bylo jenom oblečení. Ale potom jsem sáhl po krabici, po které jsem asi neměl. Byly tam obrázky, ale ne normální. Na každém jakási postava, která vše pozoruje z dálky a kouká se, jak ostatní postavy trpí a umírají. Vytáhl jsem další obrázek, na kterém byl nakreslen sklep. Náš sklep. Vrah asi, nebo kdo to je či byl, tam zabil malou holčičku, která se tam schovávala. Najednou mi to všechno docvaklo. Všechny ty obrázky, divné zvuky, nízká cena domu, ten duch nebo démon ve sklepě. Hned poté se ozval strašný křik ze sklepa. A pak najednou ticho. Ochladilo se. Slyšel jsem kroky, jak někdo jde za mnou
na půdu. Schoval jsem se za krabice a doufal, že mě nenajde. Měl jsem štěstí, rodina se vrátila. Oddychl jsem si. Ale co teď? Budeme se muset rychle sbalit a odjet. Nechci žít v domě, kde někoho zavraždili. Utíkám tedy dolů, abych to všem řekl, ale je pozdě. Slyším křik mé ženy a dětí. Přišel jsem pozdě. Už nemůžu nic dělat. Proto utíkám do pokoje pro hosty. Zamkl jsem a čekal. Ale ne. Slyším kroky. Jde si pro mě. Rychle ještě můžu zavolat policii. Už je blízko. Vytočil jsem 911a všechno jim řekl. Doufám, že to stihnou. Ale asi ne. Už ho slyším. Je za dveřmi. Schovám se za postel.
         Ale ne! Slyším, jak otvírá dveře. Jak to? Ptám se sám sebe. Vždyť jsem zamykal. Už mne má. Otočím se a pohlédnu do těch temně černých očí.
Svalím se na zem a cítím, jak pomalu umírám. Poslední, co slyším, je, jak policie vykopla dveře. A konec, tím to skončilo. Policie pak našla mé tělo, ale žádné stopy. A teď jenom vrah čeká na další oběť. 

                                                           Filip  Brtek

        

Nový životní zážitek

 

         Kdybych měla popsat život jedním slovem, perfektní. Mám hodné, ale zároveň starostlivé rodiče. Jsou bohatí, krásní a šťastní.

         Jmenuji se Laura Malá a jsem dcera starosty v malém městečku Kouřim. Všichni kamarádi mi říkají, jak jsem krásná, když mám dlouhé blonďaté vlasy, hubenu postavu a pomněnkové oči, já si to však nemyslím. Nejsem jako nějaké filmové hvězdy, jak mi občas příbuzní říkají. Vždy si říkám, můžu být hubenější, můžu lépe vypadat, ale nakonec to je jen „můžu“. Někdy pohlédnu na spolužačky. Jsou většinou oplácané, či tlusté.

         Chodím na Střední ekonomickou školu v Praze, z Kouřimi to mám kousek. Tatínek mi totiž k mým patnáctým narozeninám koupil scooter, tak na něm vždy jezdím do školy.

         Spolužáci jsou na mě milí, ale někdy si i ze mě dělají legraci, kvůli mé výšce- mým 185 cm.

         Střední škola mě baví, myslím si, že je to velmi zajímavé, a jsem ráda, že jsem se dostala právě na ekonomickou školu.

 

         Dnes mám poměrně jednoduché hodiny.

         Začínám s tělocvikem. Naše tělocvikářka na nás křičí, ať přidáme v běhu. Po dvou kilometrech doběhneme ke kruhům, na kterých dnes budeme cvičit stojky a vše, co nám trenérka řekne. Moje spolužačky v tom jsou velice šikovné. Já však nejsem zdatná. Trenérka mě zavolá k volně visícím kruhům. Beru je do ruky a snažím se udělat stojku. Moje ruce to však neudrží a padám.

 

         „Kde to jsem?“ říkám si v duchu. Je tu velké světlo, ale slyším pípat přístroje. Má v ruce zapíchlou kanylu. Už vím. Jsem v nemocnici. Rozkoukávám se po místnosti a snažím se vzpomenout, co se stalo.

         Vedle mě sedí moje máma a pláče. „Zlatíčko,“ řekne mi. Je to zvláštní, protože jsem jí to nikdy neslyšela říkat. „Co si pamatuješ jako poslední?“ ptá se mě s ubrečenýma očima. „Já,“ říkám váhavě a zamyšleně, „naposledy si pamatuji, jak jsme běhaly na tělocviku.“,  Maminka se zase rozbrečela. „Mamí? Co se stalo?“ ptám se, ale bojím se odpovědi. „Na tělocviku jste cvičily na kruzích a ty jsi nešťastně spadla,“ říká maminka pomalu, jako bych jí neměla rozumět. „Maminko,“ říkám a přitom nevím, co chci říci, natahuji se k ní a chci si sednout na lůžko, co to? Začínám zmatkovat, monitory začaly rychle pípat. Přibíhá doktorka a uklidňuje mě, maminka je vyděšená a neví, co se děje. Já se však nenechám a vzpírám se, doktorka do mě vpravuje injekcí nějakou látku. „Proč nemůžu hýbat nohama?“ ptám se. Matčinu odpověď však neslyším, celé tělo mi ochabuje a já usínám.

 

Probouzím se, tentokrát u mě není jen matka, ale i táta. „Vše bude v pořádku,“ uklidňuje mě otec, já mu však nevěřím, „byla jsi na operaci. Doktoři ti zjistili, že máš poraněnou míchu.“ Pak se do konverzace přidala i matka: „Zlatíčko, budeme dělat vše, abychom tě nemuseli vidět na vozíčku.“ „Na vozíčku?“ ptám se rozpačitě a nepatrně se mi zvyšuje tep. „Ano,“ odpovídá otec smutně.

 

Po dvou týdnech v nemocnici odcházím, lépe řečeno odjíždím na vozíčku. Poslední dobou se toho hodně stalo: Tátu propustili z funkce starosty, protože se většinu času věnuje mně. Je to nezvyk, protože mi nikdy nevěnoval velikou pozornost.  Už ani nebydlíme ve veliké vile, protože tatínek s maminkou utratili hodně peněz na snahu mě vyléčit a neměli dost peněz na zaplacení

„předraženého luxusu“, jak mi tatínek vysvětloval. Stěhujeme se do Prahy, spíše do Horních Počernic. Budeme tu bydlet v malém bytečku. Máma s tátou si zde najdou poblíž práci a já tu budu chodit do školy.

         Nemohu říci, že jsem si zvykla na to, že budu na vozíčku, spíš jsem se s tím smířila. Otec mi říká, že se to vše zlepší, že budu chodit na rehabilitace. Já však vím něco o naší peněžní situaci a říkám mu jen: „Alespoň jsme spolu.“ Je to pravda… Od doby, co se mi stala ta nehoda, jsme tak nějak více spolu. Chodíme spolu do zoo, do heren a smějeme se. Dá se říci, že jsem relativně šťastná. A rozhodla jsem se, že si začnu psát deník mého nového života.

 

Milý deníčku,
dneska jsem byla poprvé v nové škole. Všichni tam jsou na mě milí. Myslela jsem si, že když jsem na vozíčku, budou si ze mě utahovat a nebavit. Naštěstí to není pravda. Učitelé, žáci, našla jsem si tam i nové kamarády.

         Jsem …. nedokážu říci, co jsem. Zatím jen jsem…

 

 

 

LUSKOVÁ MICHAELA

 

 

 

 

 

 

 

8. A psala líčení, můžete si přečíst některé práce

                                                                                         Moje oblíbené místo

  Líčení

Ptáte se na mé oblíbené místo? Nuže, nechte mne vám ho vylíčit. Leží doslova pár kroků od naší chaty.
      Když se cítím podrážděný či rozzlobený nebo prostě jen potřebuju‘‘vypnout‘‘, jdu sem. Sednu si a pozoruji kuňkající žáby a vřískající kachny, jak plavou při západu slunce. Připadám si, jako bych byl na nějakém přírodním koncertě, kde se zvuky žab a kachen mění na dokonalou symfonii za doprovodu šustění trav a zapadajícího slunce lemující červenající se oblohu společně s mraky.
         Jen zde můžu opravdu ‘‘vypnout‘‘ a usínajíc při pozorování odrazu západu slunce si připadám jako v sedmém nebi a občas si přeju, abych zde mohl být, jak dlouho chci. Když zde usínám, připadá mi, jako by mne cosi zbavovalo veškerých povinností a úkolů. Často si přeji, abych zde mohl být déle než můžu. Po stráveném večeru zde se vždy uklidním a jsem šťastný.
   Občas vidím nějakou tu rybu,  která připlave až ke břehu, aby zjistila, kdo to sedí u břehu. A poté zase odplave, občas přiskočí i nějaká ta žába a začne kuňkat  a poté zmizí ve vysoké trávě. Na konci rybníku se pasou vesele bučící krávy a telata společně s býky.

                                                                                                           Filip Brtek

 

LÍČENÍ

MOJE OBLÍBENÉ MÍSTO

 

Když se řekne "oblíbené místo", každý si vybaví prostředí, kde si může odpočinout, zavzpomínat nebo nabrat nové síly. Pro některé je to ve vzdálených zemích, pro jiné zase u maminky v teple domova.

Mé nejoblíbenější místo se nachází na zahradě u naší babičky. Na jaře krásně kvete různými květy. Zdobí ji nevinně sněhobílé konvalinky s hezkou vůní, sedmikrásky s fialovým okrajem a další krásné květiny. Když bíle kvetou třešně, růžově sakury, line se celou zahradou líbezná vůně. Otevřenými okny vlétne do domu a naplňuje každý kout. Za velkého horka stromy poskytují chladivý stín nám lidem i zvířátkům, které po zahradě pobíhají. Na podzim se začnou listy zbarvovat od žluté, přes červenou a fialovou, až po tmavě hnědou. První týdny po začátku školy pak začínají zrát ořechy. Vylupují se ze svých zelených kabátků a padají s rachotem na střechu domu i kamenné dláždění našeho dvora. Někdy tyto mohutné stromy napadne bakterie, plody pak shnijí a padají téměř bez užitku na zem. V zimě se stává naše zahrada ledovým královstvím, je zasypaná bílým, lesknoucím se sněhem, větve stromů jsou prohnuté pod tíží sněhu. Čas od času k nám přilétají sýkory a rozcuchaní vrabčáčci, aby posbírali pár zrníček, které jim vysypeme do vlastnoručně vyrobené ptačí budky.

         Když sem přijedu, běžím rovnou na zahradu. Sednu si do trávy a zapálím svíčku, kterou dám na stůl. Nasadím si sluchátka, pustím si oblíbenou hudbu a jenom sedím. Pozoruji každý pohyb na naší relativně malé zahrádce. Na smrk, který stojí veprostřed, si sednul pták. Přemýšlím o tom, proč si sedl zrovna na naši zahradu. Najednou slyším babičku, jak volá, že už je hotová večeře. Sfouknu svíčku, vypnu hrající hudbu a s chutí běžím do domu.
 
 

                                                                                                                                                                FATKOVÁ 8.A

                  
 

 

Moje oblíbené místo

(líčení)

         Se svojí rodinou ráda jezdím na vesnici, která se nachází kousek od Karlových Varů, protože tam neslyšíte hluk automobilů. Můžu si v klidu ležet na trávníku na zahradě a nikdo, kdo kolem mě půjde, nebude se na mě divně dívat.                                                                 Každé ráno z okna svého pokojíčku vidím mého souseda, jak jde běhat se svojí dcerou. Když si všimne, že se koukám z okna, usměje se a běží dál. Vždy mi to zlepší náladu.  Také mám z okna výhled na nádherný les, který obklopuje celé Karlovy Vary.                                                                                                            
V zimě často chodím do lesa běžkovat. Je to úžasné vidět zamrzlé větvičky stromů, které odráží sluneční paprsky. Občas to vypadá, jako by se na mě ta větev usmívala. Je jich tam tolik, kolik hvězd na nebi.  V létě si zde večer lehnu na trávník, pustím si hudbu a začnu pozorovat hvězdy. Vypadá to jako spousta světlušek, které se z ničeho nic zastavily a dívaly se na mě. Párkrát jsem na zahradě usnula. 
        S bratrem rádi soutěžíme o to, kdo dříve najde nějaké souhvězdí. Přijde mi to jako docela zábavná činnost.    
        Také se ráda večer procházím centrem města. Hodně se mi líbí, jak tam jsou osvětlené stavby a sochy. Občas se zastavím
u řeky, která protéká uprostřed Karlových Varů, a začnu pozorovat odraz hvězd ve vodě.                
            Je to tam nádherné.

 

 

                                                                                                                                    Savchenko Kristina

                 

 

Moje oblíbené místo

(Líčení)

Krásné místo na kraji Prahy jsou Jinonice. Váže se k nim spousta zajímavých historických událostí, které mi vždy vypráví babička, a já s chutí naslouchám. Třeba jedna z povídek byla o Vlasovcích, jak za druhé světové války se spojili s Němci a potom chtěli bojovat proti nim a za to byli popraveni.  Další byla, jak němečtí vojáci přišli zatknout mého prapradědečka a později ho odvezli do Terezína a jak moje prababička viděla vůz se zesnulým váženým panem prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Bylo to prý velmi smutné vidět našeho prvního prezidenta osvoboditele mrtvého.

Ale kromě povídek, a musím podotknout, že jsou pravdivé, tu je i malebná příroda, staré domky, které tu stojí už od války a možná ještě déle. Tyto domky dříve nebyly obyčejné, ale měly menší tvar a své zahrádky, kde lidé pěstovali různé plodiny, chovali husy, kachny, králíky. Bylo to takové malé hospodářství. Tehdy lidé byli převážně věřící, a proto měli v pokoji obraz svatého Ježíše Krista. Bydlí tu velmi hodní a ochotní lidé. Ku příkladu bývalá paní učitelka mé maminky, paní Skalská, se se mnou vždy ochotně baví a nikdy není nevrlá nebo nepříjemná. Stejně tak její manžel, který všude a za jakýchkoli podmínek srší vtipem a dobrou náladou. Ale všude se najdou i tací, kteří mají vždy pravdu a musí to dát jasně najevo. Třeba jejich dcera Kateřina, nikdo nechápe, jak může být taková, když má tak milé a příjemné rodiče. Tuhle jsme ji potkali a babička se s ní normálně bavila, ale Kateřina musela být jako vždy nepříjemná a nekompromisní.

Pokaždé, když sem přijedu, cítím se tu jako na vesnici, jako by se zastavil čas. A vše tomu také nasvědčuje. Stojí tu stále stará hospoda, rybníček a v něm voda, která působí jako zrcadlo. Na jaře se tu líhnou z vajec roztomilá kachňátka, až trochu povyrostou, tak už budou umět dobře plavat. Stojí tu i staré hřiště a hlavně škola, stará Tyršova škola, do které chodila moje maminka a její sestry, moje babička i prababička.

Vždy se sem ráda vracím a vždy se sem budu ráda vracet, ať už se bude dít cokoliv. Doufám tedy, že se sem co nevidět vrátím. 

 

 

                                                                                                                                                            Krausová Sandra 

 

 

MOJE OLÍBENÉ MÍSTO

(Líčení)

 

 

Vždy, když s rodiči v pátek odjíždím na chatu, těším se na příjemně strávený víkend. Hlavně díky mému tajnému místečku, kam se chodím ráda “zašívat“.

          Na chatě mám ale pár povinností, které nejdřív musím udělat. Hned se mi ale dělají lépe, když vím, co bude následovat.

          Ráno, když všichni ještě spí, vylezu před chatu a přemýšlím, jestli si na cestu vzít kolo, nebo jít pěšky. Radši půjdu pěšky, bude to rychlejší. Hned vedle chaty je les, docela pěkný, ale já jím jen procházím. Znám totiž lepší místo. Jdu lesem až na samotný konec obce. Přicházím na louku, zrovna když vychází slunce. Koukám z kopce dolů na rybník, který se od něho krásně leskne. Na kraji lesa je taková malinká dřevěná chatička. Má asi jen jeden metr. Na lavičku před ní si sednu, vybalím z tašky zrovna rozečtenou knížku, mobilem udělám pár fotek a z termosky si naliju čaj. Občas zafouká vítr, ale slunce krásně hřeje, takže mi ani není zima. Možná mě hřeje ta krása. Přečtu si pár kapitol z knížky, když zjišťuji, že už je plno hodin. Rodiče už asi budou vzhůru, jsou ale zvyklí na moje “výlety“. Nejradši bych tu zůstala a koukala se dál, jak se příroda probouzí, ale uvědomuji si, že mi kručí v břiše. Jídlo. Na to jsem zapomněla a to jediné tu nenajdu.

          Asi po hodině se tedy vracím domů, rodiče vstávají a já v klidu snídám a tvářím se jakoby nic.

 

                                                                                                                                        Anna Štětková