Základní škola, Praha 9 - Prosek, Novoborská 371
Tel: 286 006 511 | email: skola@novoborska.cz | www.novoborska.cz
"Šance pro všechny, vždy a ve všem"
Pro zobrazení nového designu si prosím nainstalujte novější Internet Explorer, nebo alternetivní prohlížeč.
Výčet podporovaných prohlížečů s odkazy na stažení:

Žáci 9. A a 5. A vydali druhé číslo časopisu A - tentokrát

s námětem jara. Zde jsou některé ukázky.

 

 

 

Vyprávění o Velikonocích v roce 1950

 

 

 

Děti, chci vám vyprávět o tom, jak se za mého mládí slavily Velikonoce.
V roce 1950 jsem byl asi starý jako vy a pomáhal doma mamince a tatínkovi s přípravou na Velikonoce. Nejradši jsem pomáhal se zdobením vajíček a pletení pomlázky. Pletení pomlázky mi moc nešlo, protože jsem na to neměl nervy a trpělivost. Ale za to v barvení vajíček jsem jednoznačně dominoval. Mezitím co jsem barvil vajíčka, tak maminka pekla berana a tatínek připravoval pomlázky. Všichni jsme skončili asi 3 hodiny po tom, co jsme začali. Po nějaké té hodině přijeli babička s dědou a trávili s námi celé Velikonoce. Druhý den ráno, v den Velikonoc, jsme se ustrojili a vyrazili s košíkem a pomlázkou do městečka. Nejprve jsem šel k sousedům, kde mě vždycky uvítali velkou nadílkou sladkostí a rodiče dostali nějaké peníze.
Koledoval jsem asi 3hodiny, dokud jsem neobešel půlku města. Pak jsem se vydal domů, abych ukázal babičce a dědovi, co jsem všechno vykoledoval a podělil se s nadílkou. Se sladkostmi jsem šetřil, abychom měli na horší chvíle. Další den, po koledě  jsem tatínkovi pomohl se sekáním trávy a řezáním větví, aby bylo vidět na zahradu. Poté, co jsme vše dodělali, nám maminka připravila lahodný oběd, který zachutnal všem i babičce, která je hrozně vybíravá. Dokonce řekla, že nikdy tak dobrý oběd na Velikonoce neměla. Po obědě tatínek prohlásil, že je siesta a šel si dát „dvacet“ (20 minutový spánek). Děda ho následoval, ale já byl tak čilý, že jsem šel s kamarády hrát fotbal. Hráli jsme asi tak do 19:00. Pak jsem hned přišel domů, popřál všem dobrou noc a šel spát. 

 

 Petr Bartoška

 

Velikonoce s kuřátkem a labutí

 

                Bylo jednou jedno kuřátko, které se jmenovalo Píp. Jednoho dne si připadalo tak osamělé, že se rozhodlo najít si kamarády. A tak šlo na velkou procházku, aby se porozhlédlo po světě. Cestou u potoka potkalo kačenu Bělku. Byla to velmi zajímavá kačena, protože byla celá bílá. „Ty jsi ale moc podivná kačenka, protože jsi celá bílá,“ řeklo jí kuřátko a kačena Bělka se zarazila a odpověděla: „Ale já přece nejsem kačena, copak nepoznáš labuť?“ Kuřátko Píp se jí hned omluvilo: „Promiň, víš, já jsem nikdy v životě nevidělo žádnou labuť.“ Kačenka Bělka, tedy labuť, se zasmála a pověděla: „Ale to se mi nemusíš omlouvat, já jsem taky neviděla mnoho věcí v životě.“„Nechceš se semnou projít a najít další přátelé?“ zeptalo se kuřátko Píp. „Jsou přece Velikonoce a všichni si jdou užívat.“ Labuť Bělka se nenechala dále pobízet a řekla s radostí: „To víš, že půjdu a moc ráda.“ A tak šli kuřátko Píp a labuť Bělka na procházku spolu.

 

Když tak chodily po ulici, narazily cestou na něco, co ještě nikdy předtím neviděly. Labuť Bělka se hned zeptala kuřátka Pípa: „To je přece to, počkej, jak se to vlastně jmenuje, ano přece velikonoční pomlázka, kterou používají kluci na šlehání.“ Ale labuti Bělce připadalo nějaké divné, že by to bylo ke šlehání. A tak to řekla kuřátku, že je to divné. „Ale Bělko, já přece nemyslím ke šlehání krému, ale k tomu, aby mohli kluci šlehat holky přes zadek.“ A Bělce už bylo všechno jasné. „Asi ji někdo ztratil, a proto bychom ji měli vrátit.“ Ale kuřátko si myslelo své a řeklo: „Třeba tady čeká právě na nás, co ty víš.“ „Možná máš pravdu,“odpověděla labuť Bělka. „Tak už půjdeme pokračovat v procházce.“ A tak šli dál a dál a narazily opět na něco. Tentokrát to byla řehtačka. „Vyzkoušíme ji hned,“povědělo kuřátko Píp. Ale Bělka nechtěla a řekla, že to se nesmí. A proto se hádali a hádali tak dlouho, až se dohodli, že si vezmou. Tak si ji vzali a putovali dál v procházce. Když tak najednou šli, potkali člověka. Nejdříve se ho báli, mysleli si totiž, že je to nějaký netvor. V tom okamžiku se cítili, jak v nějakém strašidelném příběhu. Člověk jim řekl: „Mě se bát nemusíte, já vám nic neudělám, protože já mám zvířátka moc rád.“Ten člověk byl chlapec, který se jmenoval Pepíček.   Je to ještě malý chlapec. A tak se přestali bát, a dokonce mu nabídli procházku. Pepíček zajásal radostí a nechtěl se dále přemlouvat. Putovali tedy dál, ale už nemohli ani chodit, proto se tedy rozběhli všichni do svého domova. O několik hodin později už byli tak unavení, že usnuli všichni tak rychle, než by někdo řekl švec. A spali sladce celou noc až do rána. A další den pokračovali v lesních hrátkách.

 

                                                                                                                                                                        Tereza Králíková           

Kam se poděl vánoční stromeček?

          Vánoce se považují za ukončené, když přijdou Tři králové,
což je 6. ledna. Někdo toto dodržuje a v tento den by se měl vánoční
stromek odstrojit. Spoustu lidí poté vánoční stromek dává k popelnicím,
ale může se i dát do zoologické zahrady, kde tím mohou krmit některá
zvířata. U popelnic by se neměl stromek rozřezávat a dávat do popelnic,
ale nejlépe uděláte, když stromek necháte opřený u popelnic a bez ozdob, háčků nebo elektrických svíček. Popeláři mají svojí techniku, jak zpracovat stromky. Jednou z možností je, jak už jsem říkal, že se odvezou do zoologické zahrady nebo je rozdrtí ve spalovně, a pak je spolu i s jiným odpadem mění v tepelnou energii. Ale neměli byste odvážet vánoční stromek do lesa, protože zvířata vystavujete nebezpečí, že by tam mohli zapomenout na nějaký ten háček, ozdobu či elektrickou svíčku, a to by bylo zlé. Pokud máte nějakou zahradu, můžete větve rozlámat a přidat je na kompost, čím získáváte kvalitní hnojivo. Jen tak pro zajímavost, tak minulý rok bylo odvezeno přes 300 tisíc vánočních stromků.

         Spoustu lidí má i umělí vánoční stromek. To nemusíte vůbec mít starosti
s tím, že budete mít doma jehličí nebo kde ho koupit levně. Většinou se tyto stromky uchovávají na příští rok, ale pokud Vám už doslouží, tak patří do sběrného dvora.

 

 Marek Oplištil IX. A 

 

Radost

Radost, skoro všichni si asi dovedeme představit, co to asi je, nebo nedovedeme? Já si právě nejsem jistý. Radost je pro každého způsobena něčím odlišným, protože každý nemá rád stejné věci a nemá stejné pocity. Co pro mě znamená radost? Pro mě je to něco jako pocit dobré nálady, když se dozvím nějakou dobrou zprávu, nebo mě něco příjemně překvapí, nebo když dostanu nějaký dárek.

Jelikož je tohle téma příliš rozsáhlé na to, abych tady psal o všech věcech, ze kterých mám jistým způsobem radost, tak bych probral to, jakou radost mám z nadcházejících ročních období, a proč je mám, nebo nemám rád. Začneme například jarem.

Proč mám rád jaro? Já ho nemám rád, já ho přímo miluji. Je to pro mě roční období, ve kterém jsem se narodil. A to je všechno? Samozřejmě že ne. Jaro mám tak rád proto, že není ani ukrutné horko, ani zima.

 Na jaře pro mě začíná „rybářská sezóna“. Ano, rybařit se dá i v zimě, ale v zimě jsem prostě radši doma u televize, než abych stál nad dírou v ledu. Navíc tenhle způsob rybolovu mi ani nepřijde nějak zábavný. Na jaře, když jedu na ryby mám ohromnou radost. Prostě se těším. Přes den můžu klidně sedět hodiny u prutů a sledovat tu nádhernou krajinu kolem vody.

Další věc, kterou mám na jaře rád je ta, že mám narozeniny. Nemám je rád ani tak kvůli dárkům, ale mám je rád kvůli tomu, že jednou za rok mám příležitost pozvat někam své přátele, zavolají mi příbuzní, se kterými se skoro nevídám a ještě dostanu nějaký ten dárek.

Další z ročních období je léto.

Na létě je pro mě jenom jedna jediná dobrá věc. Myslím, že všichni v mém věku ví, o co jde. A o co tedy jde? No přece o nic jiného než letní prázdniny.

Letní prázdniny jsou pro mě něco jako dva nejlepší měsíce v roce. Jsou ale dvě věci, které mi v létě vadí. Nejsem ve stejném kontaktu se spolužáky, pouze s některými; a navíc to horko. Někdo by řekl, že jsem blázen, protože když je horko, tak se můžu jít opalovat, nebo jet někam k moři. Na to bych ale odvětil, že mám hodně citlivou kůži na záření ze slunce, takže i kdybych se namazal opalovacím krémem, je tu stále vysoká šance, že se spálím. Když už jedu v létě někam k vodě, tak jedině rybařit, nebo do nějakého krytého bazénu.

         O podzimu nemusím ani mluvit. Tohle roční období opravdu nemám rád, nejspíš je to tím počasím. Všichni působí tak naštvaně, pořád prší a jediné, co se dá v takovém počasí dělat, je sezení u televize nebo počítače. Jediné, z čeho mám na podzim radost je to, že za chvíli přijde zima.

         Zimu mám jako roční období také hodně rád. Jeden z hlavních důvodů je sníh a to, že v zimě se spí úplně nejlépe. Věc, která se mi na zimě taky hodně líbí, jsou Vánoce. Štědrý den je totiž jediný den, kdy sedím se svou rodinou u jednoho stolu. Největší radost mi ale v zimě udělají hlavně víkendy, protože to je příležitost, kdy můžu jet za přáteli na Šumavě a konečně opět jezdit na snowboardu. To mi v zimě aspoň vynahrazuje věci, které dělám běžně třeba na jaře nebo v zimě. Například rybaření, jezdění na kolečkových bruslích, na kole nebo hraní basketbalu.

 

 František Polák

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                         

 

Zamyšlení žáků 9. A nad problémem chudoby ve světě

                                                                                                 Chudoba

Chudoba. Světově známý a neustále řešený problém, který se alespoň z části – ať už velké nebo jen úplně nepatrné – týká všech zemí našeho světa. Jenže mnoho států – převážně v Africe – se musí denně potýkat s chudobou tak bídnou, že lidé žijící tímto způsobem musí den co den bojovat o to, aby vůbec přežili. Muset vystačit s pouhým jedním dolarem (cca 20 Kč) na den, snažit se sehnat pitnou vodu, potýkat se s vážnými nemocemi, jenže si nemůžete dovolit lékařské služby.

 Když se řekne „chudoba“, každý si vybaví něco jiného.Někdo vyhublé černochy, starající se o pět dětí, jiný bezdomovce, prosící o pár drobných, které snad denně potkáváme na ulicích měst.Ano,myslím, že všichni chápeme tento pojem, ale jen málokdo si umí alespoň představit, jaké to opravdu je, být tak chudý, že ani nemůžete zajistit těm, na kterých vám záleží nejvíc – vašim dětem – vzdělání a alespoň jim lepší život. Ne, ve většině případů to bohužel vzhledem k podmínkám není možné.

Představte si, jaké by to bylo pro vás, mít pouhých dvacet korun na den. Dobře, dejme tomu, že byste tento jeden den nějak zvládli, koupili si vodu a nějaké jídlo. Jenže máte zajištěné jídlo na zítřek, máte zajištěné vzdělání, máte se kam vrátit domů, do tepla a pohodlí. A to si hodně lidí neuvědomuje a řádně neoceňuje – naopak. Kolik z nás si ještě stěžuje, že nemáme tohle a tamto. Bereme naše možnosti zkrátka jako samozřejmosti, a to je špatně. Vždyť kolik lidí je každý den na pokraji smrti, denně zemře neuvěřitelný počet lidí důsledkem chudoby. Já osobně jsem pár rodin, kteří žijí v extrémní chudobě, navštívila a musím přiznat, že mi to vhrklo slzy do očí. V Salvadoru – po cestě k místním nádherným vodopádům – jsme se stavovali „na prohlídku“ u přesně takové jedné rodiny. Přivítala nás postarší paní s úsměvem na tváři, což mě velmi udivilo. Bydlí společně s osmi dětmi a manželem, všichni spí v malé místnosti, kam ani nejde světlo, na madracích, staré a špinavé oblečení poházené na šňůrách, které si tam zavěsili. Kuchyně? Tu mají venku, ale tento pojem se bohužel snad ani nedá v tomto případě použít. Vypadala asi tak, že naskládali tři plechy, postavili k tomu – nejspíš – linku, kde se válelo pár hrnců, které vypadaly, že jsou snad z Pravěku. Koupelnu nebo záchod? To je pro ně  lu xus, který si nemohou dovolit. Pracují na místních kávových plantážích, kde si vydělají tak málo peněz, že to ani zdaleka nestačí na pokrytí pouze těch opravdu NEJZÁKLADNĚJŠÍCH potřeb. A i přesto všechno mají tito lidé stále úsměv na tvářích. Tu neskrývanou a nepředstíranou upřímnou radost, kterou jsem viděla v očích malých dětí, když jsme jim dali bonbóny, které nám zbyly… Slzy jednoduše neudržíte.

            N aštěstí existují lidé, kteří si toto uvědomují a snaží se takto „postiženým“ lidem pomáhat, jak nejvíce umějí. Dnes existuje již ne jedna organizace, která proti chudobě bojuje a pomáhá např. dětem v Africe. Také máme dnes možnost adopce dětí a dát jim tím možnost na lepší budoucnost. Vzhledem k tomu, že se takto snažíme pomáhat, klesl v 20. století podíl lidí, žijící v extrémní chudobě, z 59 na 19 procent a stále klesá, což je samozřejmě velmi radostné. Jenže problém – a myslím tím celosvětový problém – chudoby se tímto bohužel neřeší a ani nevyřeší. Protože i kdybychom zajistili vše potřebné v zemích, které se s tímto problémem potýkají, problém by se nevyřešil. Proč? No protože se najde spousta lidí, kteří o „zlepšení“ svých životních podmínek snad ani nestojí.

            T ímto problémem se zabýváme a snažíme ho vyřešit, bohužel se však zdá, že je nejspíš nevyřešitelný. A tak doufám, že se jednou najde někdo, kdo přijde s řešením, a my tak budeme mít o jeden problém k řešení míň. J

 

                                                                                                                    Tereza Stefanová


Já a chudoba

                Nemohu si představit, že bych žila v chudobě. Můj život by byl navždy ztracen. Neměla bych co jíst a hlavně pít. Voda je totiž nejdůležitější součástí života. Ale někteří lidé tak opravdu žijí, a to mi je moc líto. A bez jídla bych nemohla také žít. Jednou jsem se pokoušela nejíst dva dny, ale nepodařilo se to. Už druhý den ráno jsem měla takový hlad, že bych snědla i kameny. A když si představím, že někteří lidé nemají ani co na sebe, nebo nemají peníze na nájem. Je to strašné a smutné.
           Jsem moc ráda, že mě a moji rodinu ještě nezastihla chudoba. Bylo by to strašné, protože bych neměla prostě na nic. Stát se to ale může kdykoliv. Až by začala moje mamka pracovat, momentálně je na mateřské, mohli by ji z té práce klidně vyhodit a náš šťastný život by se obrátil naruby. Nevím, co bychom dělali a ani na to nemohu pomyslet. Mám hrozný strach z toho, že nás třeba vyhodí na ulici nebo, že nebudeme mít peníze. I to může stát, aniž by o tom někdo věděl. Už teď mi běhá hlavou, že bych dnes ani nebyla ve škole, ale místo toho někde na ulici. Je to příšerné, když na to myslím. Když jdu po ulici a vidím, jak se tam povalují lidé na lavičkách, a dokonce tam i spí, je mi jich líto a na druhou stranu si zato mohou i trochu sami. Vykašlali se na práci, a proto nemají pomalu ani jednu korunu.  A když ji mají, tak jí utratí za pití, jako je alkohol a podobně. Takže se jim ani nedivím, že takhle dopadli. Doufám, že až budu chodit do práce, tak mě nevyhodí, protože bych si pak těžko hledala jinou. Vlastně bych na ni neměla. Jsem tak ráda, že mám co jíst a že si žiju šťastný život bez problémů. Mám dostatek jídla a pít si můžu, jak se mi chce, dokonce oblečení mám dostatek. Chudoba je strašná věc a opravdu bych ji nechtěla zažít. Neměla bych ani na školní pomůcky, na učebnice a to by bylo hrozné. A ani bych nemohla nikam jezdit nakupovat, nebo na výlety a podobně. Musela bych chodit všude pěšky a to by mě moc nebavilo. Moji děti by neměly co jíst a měli proto pořád hlad a hlavně by měli žízeň. A voda je opravdu důležitá pro každého. A ne všude je vody dostatek. Chudoba je opravdu hrozná věc.

 

                                                                                                                         Tereza Králíková

 

Chudoba

 

            Chudoba. Toto ošemetné téma je pravděpodobně úplně největším globálním problémem lidstva, s kterým se musí potýkat dnes a denně. Zasahuje to značnou část populace světa a v současné době ho nelze přehlížet.

              Chudoba. Znovu to zopakuji. Co si pod tímto pojmem vlastně představuji, jak na mě působí? Dle mého je to právě to nejhorší stádium, do kterého se může člověk dostat. Denně se musíte starat o střechu nad hlavou, výživu sebe a rodiny, dokonce o svůj samotný život. Nemáte prostředky na normální plnohodnotný život se všemi radostmi a krátkými zábavami. Pro nás „normální“ lidi se to zdá nepředstavitelné. Však si jenom zkuste spočítat, kolik denně dáte peněz za stravu, hygienu, dopravu, zábavu, vodu a elektriku. A pak si představte, že Afričané žijí denně jen za necelých 30 korun na osobu!

              Chudoba. Dá se to nějak zastavit? Nějakým záhadným způsobem vyřešit? Osobně bych si mohl říct, že by nejbohatší státy světa mohly začít dotovat obrovské peníze na lidi a obecnou pomoc, ale to jednoduše nejde. Lidi se i ve vyspělejších zemích potýkají s velkými problémy a takové sumy peněz na všechny prostředky se nedají sehnat, nehledě na to, že některým lidem a na některých místech se jednoduše pomoct nedá. Samozřejmě, existují malé skupiny na pomoc, ale samotný problém to nedokáže vyřešit. V dnešní době pravděpodobně neexistuje řešení nebo člověk, který by nějaké takové řešení mohl najít. Může se tedy zdát, že je tento problém neřešitelný, ale já věřím, že postupem času vzdělání a pomoc prostoupí i do těchto bohem zapomenutých míst a Afričané si budou moci říkat, že jsou na tom stejně jako my, Evropané. Nezbývá nám nic jiného než doufat.

 

                                                                                                                          Daniel Davidík

 

 

 

           

 

 



Ukázky z časopisu A - tvořeného ve spolupráci s 5. A 

 

Vánoce na Ukrajině

 

Hodně mých spolužáků si klade otázku, jak lidé slaví Vánoce v jiných zemích? Každý národ slaví Vánoce jinak, každý má jiné zvyky, ale já Vám povím o tom, jak se slaví na Ukrajině. Ta totiž patří mezi státy, které dodržují všechny pravoslavné tradice. Mají tedy jiné zvyky než například Češi.   Pravoslavní se nikdy nevzdali užívání juliánského kalendáře, a tak slaví Vánoce 7. ledna. Ten představuje čtrnácti denní posun od kalendáře gregoriánského.
Ve většině částí Ukrajiny lidé tvoří tzv. vertep (betlém). Zde jsou zobrazené situace z Bible týkající se Ježíšova narození.
           Štědrý večer se na Ukrajině nazývá Sviaty  Vechir . Ukrajinci mají tzv. na Svatou Večeří, ženy by měly uvařit 12 jídel, která nesmí obsahovat maso, sýr a nic živočišného původu. Na stole by neměla chybět ani Kutia - chutný dezert, připravovaný z máku, pšenice, kandovaného ovoce, medu a ořechů. Na západní Ukrajině je jeden ze symbolů Vánoc Didukh. Jedná se o svazek pšenice, či žita zformovaného do zvláštního tvaru, se čtyřma nohama a s mnoha dalšími malými svazky.

 

Postava svatého Nicholase je zde zastoupena v podobě Did Moroz (Děda Mráz). Také děti chodí na Štědrý večer zpívat koledy od domu k domu a lidé jako znak své vděčností dávají sladkostí.

 

 

 

                                                                                                                   Julliana Šmulyha

 

 

 

Na čem záleží mně?

 

Na čem mi záleží? To je těžká otázka, protože věcí, na kterých mi záleží, je více, než dost. Samozřejmě na prvním místě je rodina a přátelé. Důvod proč, jsou pro mě tak důležití, spočívá v tom, že jsou to lidé, kterým na mně záleží a mají mě rádi. Mě na nich záleží také a mám je rád.
            Pocit, že na vás někomu záleží, je podle mě ten nejlepší pocit na světě. To je důvod, proč jsou pro mě přátelé a rodina na prvním místě. Ale co bych dal na druhé místo? Školu? Vzdělání? Peníze? Je pravda, že dávat pozor ve škole vede ke vzdělání, vzdělání k zaměstnání, a zaměstnání k penězům. Takže na druhé místo se momentálně umístí škola. I když jsem vcelku líný a nerad se učím, tak i já vím, že škola je pro mě taky moc důležitá. Nejen z toho důvodu, že tam jsou mí přátelé, ale i proto, že jednou určitě využiji toho, co jsem se ve škole naučil. Tak proto mi také tolik záleží na škole a vzdělání.

 

Ale na čem dalším mi záleží? Je těžké to určit, protože je tu tolik dalších věcí, které jsou pro mě důležité a záleží mi na nich. Ale které to jsou? Můžou to být i věci? Podle mě ano. Od někoho jsem je dostal, zdědil, nebo vyhrál. Tyhle věci vám připomenou, že na vás někdo myslel, nebo vám připomenou váš výkon v soutěži. Na těchto věcech mi záleží, protože i kdybych si je koupil, tak mi neudělají takovou radost, jako ty, které jsem dostal od kamaráda, kamarádky, člena rodiny nebo které jsem vyhrál v soutěži.

 

 Co dalšího by mohlo následovat? Asi jako skoro každému člověku mi záleží na tom, jak se oblékám a jak se chovám. Podřizuji se ale jen svému vkusu. Nesnažím se oblékat jako někdo z kamarádů, nebo podle nových trendů. Taky se nesnažím kupovat si drahé oblečení
 a pak se s ním vytahovat před kamarády.

 

A co moje chování? Nejsem myslím nějak namyšlený, ani nenadávám bezdůvodně ostatním. K dospělým lidem se snažím chovat slušně a nejsem na ně drzý. Hodně mi záleží
na tom, jak se chovám. Když mi někdo řekne, že se občas chovám hloupě, tak se snažím, abych svoje chování k ostatním zlepšil. Potom už jsou ty pro mě méně podstatné věci, jako například vzhled a tak dále. Samozřejmě to, že jsou méně důležité, neznamená, že nejsou důležité vůbec. Například vzhled. I když mi na mém vzhledu nějak hodně nezáleží, stále o sebe pečuji jako každý člověk. Mezi méně důležité věci, na kterých mi záleží, patří i dodržování tradic a zvyků. Pamatuji si, že jako malý jsem chodíval na Velikonoce ven s rákoskou a chodil jsem zvonit na sousedy, abych vyšlehal spolužačky a dostal nějakou tu dobrotu, nebo malovaná vajíčka, ale teď? Na ulici na Velikonoce nepotkám ani člověka, který by měl v ruce pomlázku. Na Mikuláše zase chodívám večer ven s kamarády. Já jsem většinou převlečený za čerta. Záleží mi na tradicích a zvycích proto, že když se najde alespoň pár lidí, kteří je budou dodržovat, tak nikdy nevymizí, ani se neztratí. A co vy? Na čem vám záleží a co je pro vás důležité? Určitě nám taky napište o tom, co je pro vás důležité.

 

                                                                                                                                                                      František Polák

 

 

Lenost – znáte to také?

 

V malé vesnici Listová, ukryté před zbytkem světa, žila zvířata v klidu a míru, neovlivněna naším světem. Byli zde zástupci skoro každého druhu, jen co si vzpomenete. Blížil se čas Vánoc a už byl čas se připravovat na slavnost, kterou každý rok zvířata pořádala. Pekla se spousta cukroví, přinesl se pořádný stromek, sehnaly se ozdoby a poté se společně zdobilo, slavilo, jedlo cukroví
a rozdávaly se dárky.

Tento rok se přistěhoval starší lenochod, zvířata ho s nadšením vzala mezi sebe, řekla mu o jejich každoroční slavnosti a seznámila ho s programem. Dostal za úkol obstarat stromek, zvířata mu chtěla udělat radost tímto důležitým úkolem, lenochod souhlasil. Do Vánoc zbývalo dvanáct dní. Hodně času, říkáte si. Lenochod si to říkal taky, proto další den prospal a nevěnoval ani chvíli hledání po vhodném stromku. Říkal si: „Dneska se mi nechce, udělám to zítra, mám přece dost času.“ Řekl si to ale i ten další den, hned den po tom taky, ten den po tom taky... A hle, už zbývalo do slavnosti jen pět dní.

Většina už svoji práci dokončila, ale lenochod se zatím ani neobtěžoval dojít někam do lesa. Přišla za ním veverčice, taková ta nejdůležitější osoba ve vesnici, alespoň se tedy tak cítila. Samozřejmě měla práci už s předstihem hotovou a šla se podívat na stromek. On ho přirozeně neměl, tak odešla s tím, že prostě měl moc práce a vrhne se na to později. Nepoučitelný lenochod zase jen celé dny spal a lenošil. Neměl ani stromek, ani dárky.

Probouzí se v podvečer. Při vstupu do kuchyně mu vyrazí dech pohled na kalendář. Slavnost je naplánovaná na večer tohoto dne. Má přibližně hodinu. Problém! Nestíhá nic obstarat, co bude dělat? Neměl takovou kuráž ukázat se tam a nějak se vyklábosit, že nic nesplnil. Nesnesl by ty pohledy. Tak mu přišlo jako dobrý nápad se zahrabat doma a nedávat o sobě ani trochu vědět. Usnul.

Slyší domovní zvonek. Vyvalí se z brlohu a procitne, dojde mu situace. „To musí být zvířata.. Co jim řeknu?! Určitě jsou všichni hrozně zklamaní, že neměli stromek na oslavu.. A jediný dárek jsem nepřinesl. Budu muset otevřít, jinak to nejde.“ Pomalým, až plíživým krokem se dostal ke dveřím. S pocitem veliké úzkosti otevřel. Zatřásla s ním vlna překvapení. Žádné naštvané tváře, žádné nadávky, ale úsměv a dárky v tlapkách. Dokázali si slavnost představit bez stromku, ale bez souseda ne, došli si pro něj, dovedli ho na místo, tam mu rozdali dárky a lenochod byl štěstím bez sebe. Kdo konec konců potřebuje nějaké stromky a dárky, největší dárek je, že máme jeden druhého.

 Daniel Davidík

 

 

 

Návod na správné učení

 

Správně se učit!! Co to vlastně znamená? Podle mě to není vůbec lehká záležitost. Dlouho se koukat do učebnice a „drtit se“ to jako nějaké „pako“, když většinou další den stejně mnoho zapomeneme?
         Takže já sám za sebe bych vám jednu radu dal - pozorně ve škole poslouchejte.  A doma to s učením bude jednodušší. Máme ve třídě spolužáka Daniela Davidíka -  a tomu stačí opravdu jenom poslouchat. Skoro všechno umí, skoro všemu rozumí. Trochu mu závidím.
          Ale teď zpět - jak se máme správně učit. Tajemství spočívá v tom, že bychom učení neměli věnovat příliš mnoho času, protože pak už to do té hlavy neleze. Ale musíme se umět soustředit a vnímat, co se učíme. Měly by tam být nějaké přestávky. Učit se hodinu a půl, dobré, ale víc už asi ne.
         Taky si musíme najít svůj systém – třeba slovíčka se učit psaním nebo hlasitým povídáním. Někomu vyhovuje, že je třeba zkouší rodiče. Někomu pomáhají kamarádi. A je potřeba trpělivost.
         Já sám ji občas mám a pak se mi daří.

A co vy – jak se učíte? Podělte se s námi o zkušenosti v dalším čísle.

                                                        Martin Sahánek

 

 

Vánoční překvapení                        

          Psal se rok 1322 a zbývaly dva dny do Vánoc. Tu dobu byly zrovna kruté mrazy,  a proto se otec nemohl vydat chytit kapra do nedalekého zamrzlého jezera.
          Rodina bydlela daleko od města a cesta tam a zpátky by zabrala asi den. Otec si usmyslil:" Stejně půjdu do města a seženu dětem kapra i dárky!"Jeho žena z toho dvakrát šťastná nebyla, vymlouvala mu, ať nejezdí, že dárky nejsou třeba a budou o chlebu. 
         On se však přemluvit nenechal a vyrazil. Jeho cesta moc příjemná nebyla, protože neměl dostatečně teplé oblečení a zanedlouho ho velmi trápila  zima. Po cestě procházel kolem domů, lesů a polí. Do města se dostal až druhého dne ráno. Vybral vše potřebné,už chtěl zaplatit jak kapra, tak dřevěné vyřezávané hračky pro děti, ale zjistil, že si doma zapomněl peníze. Prodavač měl dobré srdce a pochopení pro to, co se mu stalo,  a dal mu tyto věci zdarma. Otec vřele poděkoval a vracel se domů.
          Když procházel lesem  a uviděl svůj dům na kopci, říkal si, že to dokázal a udělá všem radost. Naneštěstí ho ještě v lese potkala nemilá příhoda. Střetl se s  medvědem, který hned, jak ho viděl, rozeběhl se k němu. Otec utíkajíc ztratil hračky a kapra i s taškou hodil po cestě medvědovi, aby ho odlákal. Domů se vracel s prázdnou.
          Jeho žena ho však uvítala se slovy: "Hlavně, že jsi přežil." Jejich povídání slyšel soused. Byl ve vánoční náladě, a protože měl již nakoupené dva kapry pro svoji rodinu, podělil se o jednoho i s rodinou v nouzi.

A tohle je příběh, který se opravdu stal.

 

                                               František Polák

 

 

 

 

Jaký bych byl učitel?

Daniel Davidík

         Přemýšleli jste někdy, jakým byste byli učitelem? Sedět za katedrou, přednášet před tabulí… Víte, já ano.

        Myslím si, že každý učitel musí mít pořádnou dávku trpělivosti
a pochopení pro chování žáků, ale hlavně, pevné nervy. Teď se musím zarazit a zeptat se sám sebe… Jsem takový? Trpělivý jsem, s tím by neměl být problém. Pravděpodobně bych ale neustál neustálé bavení, na to jsem opravdu háklivý, když se člověk snaží něco pořádně, do hloubky vysvětlit,
a někdo nemá absolutně zájem, začne se bavit se sousedem, chichotat se 
a pak z výkladu nemá nic. Samozřejmě bych se namíchl a dal jim to tzv. "sežrat", nejlépe vyzkoušel z toho, co si pamatují z mého výkladu. Byla by to jejich chyba, mají výklady svých učitelů přeci poslouchat.

Dále, dále… Co máme rádi na učitelích? Já třeba miluji, když je jejich výklad poutavý a člověk se u toho dokáže nadchnout a zaujme ho to. To je určitě plus, jak pro žáky, tak pro učitele. Opět si vezmu minutku a zformuji svůj proud myšlenek. Jaké by asi byly mé výklady, jsem dobrý řečník, dokázal bych to vůbec? Kdybych byl jako učitel řečník stejný jako dosud, tak by to nebyl dobrý pohled. Když se rozdávalo, talent k mluvě jsem opravdu nepobral. Nedokážu mluvit bez záseků, často je mým zlozvykem odskakovat od tématu dál a dál až do ztracena, lehko se ve svém proslovu ztratím a najít cestu zpátky mi trvá. Dle mého, žáky bych dostatečně zaujmout nedokázal, takže by pravděpodobně dělali neplechu a já bych je káral, potom se zase cítil nepříjemně, oni by se na mé hodiny netěšili a celkově by mi to dost kazilo náladu a obecně i pověst.

Další z věcí, co na učitelích obdivuji, anebo rád naopak nemám je jejich přístup. Pokud se na nás dívají jako na rádoby předmět práce a berou to až moc pracovně, není to dobře. Mám rád, když to berou (samozřejmě ve vhodnou dobu) s humorem a berou nás žáky jako lidi a chápou naše problémy, promluví si a mají s námi dobrý vztah, zároveň poznají naše dovednosti. Je to určitě náročné, ale po nějaké chvíli, i když je to dítě o jednu či dvě generace mladší, měl by učitel porozumět a poznat jeho osobnost, nebát se odběhnout někdy od tématu a normálně si pohovořit a popřípadě se ho zastat. Opět se musím sebe zeptat, dokázal bych to já? Dokázal bych je brát víc jako své malé kamarády, než jen jako někoho, s kterým musím pracovat? Myslím si, že to hodně záleží na kolektivu třídy. Pokud mají zájem a je vidět, že i když jim to nejde, tak se snaží, určitě jim to hodně, alespoň v mých očích, pomůže. Když se o to žák nezajímá
a probodává mě pohledem, těžko si k němu vybuduji něco hezkého.

Pomalu už vyčerpávám svůj malý sklad myšlenek a pocitů k tomuto tématu, čas to ukončit. Když se na to zpětně podívám a ještě na chvíli se pořádně zamyslím, dokázal bych být kvalitním a vyhovujícím učitelem? Pravděpodobně ne, nebyl bych ani hodným a ani kvalitním učitelem. Holt, na toto povolání se podle mého prostě nehodím a své šance bych měl zkusit jinde.