Základní škola, Praha 9 - Prosek, Novoborská 371
Tel: 286 006 511 | email: skola@novoborska.cz | www.novoborska.cz
"Šance pro všechny, vždy a ve všem"
Pro zobrazení nového designu si prosím nainstalujte novější Internet Explorer, nebo alternetivní prohlížeč.
Výčet podporovaných prohlížečů s odkazy na stažení:

Školní rok 2015/2016

 

                                                               Ukázky z AP

                                                                        EGS                                 

                                      ÚVOD

         Jako téma své absolventské práce z Evropských globálních souvislostí jsem si vybrala Postavení žen
v různých částech světa. K tomuto tématu mám celkem blízko, protože si myslím, že jako muslimka žijící
v České republice se na tento problém dívám trochu jinak. Zabývám se například tím, jaká mají ženy práva.
Zda mohou volit, pracovat, chodit do školy.
        K této práci mě přivedla hlavně kniha „Bez dcerky neodejdu“, po jejím přečtení jsem se chtěla dozvědět více
o právech žen právě v islámských zemích. Tomu, co jsem se dověděla, jsem nemohla uvěřit, i když trochu vím,
jak to ve většině případů chodí.

                                                                                                      Sára Boureghdadová

 

                                                                                       ÚVOD

„Věřit“ znamená mít v něco či někoho obrovskou důvěru. Náboženská víra představuje důvěru v Boha.
Je často popisována podle toho, jaký druh teismu představuje. Rozlišujeme například monoteismus,
což je víra v jednoho Boha (monos = jediný, sám), na rozdíl od polyteismu, víry v mnoho bohů
(polys = mnoho). Tomu, že Bůh představuje vesmír, věří panteisté. Ateisté jsou lidí, kteří nevěří v nic.
Všechna světová náboženství pocházejí z judaismu a hinduismu.
Později se rozdělila podle různých faktorů, kvůli kterým byla jejich víra odlišná. Rozdíly mezi nimi jsou
ale na první pohled znát, pociťujeme je i my. Často kvůli náboženství vznikají různé spory jak politické, tak válečné.

 

                                                                                                         Anna Fatková

 

Úvod

 

Jako téma absolventské práce z Evropských globálních souvislostí jsem si vybral atentát
na prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho s názvem “Oni zabili prezidenta!”.
Tato událost je obklopena nejasnostmi, záhadami a teoriemi. Dodnes se historici dohadují,
jak to vše proběhlo, kolik bylo střelců, zda policisté zatkli tu správnou osobu a zda se prezident
nestal obětí spiknutí. Všechny tyto a jiné otázky rozebírám a popisuji v této absolventské práci.


                                         Závěr                                                                                                                                                                              
Díky této absolventské práci jsem se dozvěděl novou informaci. Velice mě bavilo hledat nové zdroje
a díky nim zjišťovat různé teorie. Nemyslel jsem si, že vše bude tak komplikované a nejasné.
Tato událost rozhodně patří k největším záhadám v historii lidstva. Určitě se tímto tématem budu zabývat
i mimo školu, jelikož nikdo dosud neví, jak to vše proběhlo. Existuje mnoho teorií, ale nejsou přesné
a jsou to pouze spekulace.                                                                                          

                                                                                         Alexandr Samarin

 

ÚVOD

 

         Praha je krásné město a mě vždycky mrzelo, že ji moc neznám. Proto jsem se rozhodla projít si
alespoň její část, konkrétně Královskou cestu.
        Tato procházka mě velmi zaujala, a tak jsem se rozhodla zabývat se jí i ve své absolventské práci
z předmětu Evropské a globální souvislosti. Celá práce bude provázena mými vlastními fotografiemi.

 

ZÁVĚR

 

           Na mé absolventské práci z Evropských a globálních souvislostí se mi pracovalo poměrně snadno.
Jediné, co mi dělalo problém, bylo dát dohromady asi 30 stránek výpisků, aby vznikl nějaký smysluplný text.
Ale to je problém, se kterým jsem se, alespoň myslím, nesetkala jen já.
        Ze začátku jsem se bála, že neseženu žádnou literaturu, ale nakonec jsem knížek sehnala celkem dost,
jak bylo vidět na množství výpisků.
        Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí, které bych jinak určitě nezjistila, objevila jsem pro mě nová místa v Praze
a získala nové vědomosti.
        Nejzábavnější částí práce bylo zajisté chození po Praze a pořizování fotografií památek, ale zábavné bylo
kupodivu i psaní.
        Jsem ráda, že jsem zvolila toto téma, protože mě opravdu bavilo, což se u mě moc často nestává.

 

                                                                                                              Markéta Hrášková

 

                                     Úvod

                Z předmětu Evropské a globální souvislosti jsem si vybral na absolventskou práci téma 11. září 2001.
               Jako ani ne roční chlapec jsem si opravdu nemohl pamatovat událost největšího teroristického útoku v dějinách, a proto mě neskutečně zajímalo, co se vlastně stalo a jak se vše událo. V televizi totiž o tom to tragickém dni uslyšíte
maximálně v den výročí nebo ve srovnání s útokem jiným. Skoro jako by lidé na nedávnou minulost zapomněli nebo
jim byla jedno. V práci se proto snažím událost popsat od kořenů po změny, které způsobila, a vybídnout lidi k většímu
zájmu o toto téma.
               Terorismu - jako globální problém - bohužel nezůstal na území válečných, proniká i na místa dříve bezpečná a dokazuje,
že pocit bezpečí může být osudovou chybou.

                                                                                                 Martin Špelina

 


                                               Závěr


         Při psaní absolventské práce o impresionismu jsem se ponořila do života Paříže.  Práce mě velmi bavila,
stejně jako mě bavilo číst knížky o životě těch víceméně normálních mužů, kteří psali historii.
         Chci říct, že jsem hodně porovnávala osobnost Augusta a Eduarda, o kterých píšu. Renoir mi je sympatičtější
a líbí se mi víc jeho tvorba. Na druhou stranu Manet byl ten, kdo naučil Renoira a další svůj způsob malířství.
         Jsem ráda, že jsem si vybrala právě tohle téma, velice mne obohatilo.

                                                                                                     Lucie Beránková
  

Barbora Štefanová – Architektura 1. poloviny 20. století

    Úvod

Jako téma své absolventské práce jsem si vybrala Architekturu 1. poloviny 20. století. Danou problematiku jsem zvolila,
protože mám umění ráda. Vždycky mě to k němu táhlo. Hlavně k architektuře. Vždy, když jsem na dovolené a prohlížíme si město, zkoumám, kdy byla budova postavena a v jakém stylu. Je nádherné dívat se na odkaz našich předků. Ve své práci píšu nejen
o architektuře, ale i o jejích představitelích. Třeba o Le Corbusierovi nebo Adolfu Loosovi. Ale hlavně o Antonim Gaudím, protože jeho styl je zajímavý a každý si ho hned všimne. Působil hlavně ve Španělsku, Barceloně. Ale jeho budovy můžeme najít i na Mallorce. A to je další důvod, proč jsem si toto téma vybrala. Do Španělska jezdíme skoro každý rok. V květnu jsme byli v Barceloně. Prozkoumala jsem město, nahlédla do katedrály Sagrada Família, která není ještě dokončená, a navštívila mnoho dalších staveb tohoto pozoruhodného tvůrce.
Chcete-li se dozvědět o architektuře a jejích představitelích, zkuste se mnou nahlédnout do světa architektury.
V roce 1907 došel historik umění Alfred Gotthold Meyer ve své knize Železné stavby k závěru, že s železnou architekturou
vznikla nová kvalita stavění. Železná architektura působila v 19. století a jejími hlavními prvky bylo železo, strojové umění
a umění světla a ohně.
        Na přelomu 19. a 20. století se utvářelo mnoho uměleckých hnutí, například Stile Liberty nebo Art Nouveau. Snažili se o „modernitu“. Už v 19. století architektura upustila od tradičních hodnotových představ a podvolila se více módním a aktuálním trendům, jako u secese. Výkon 19. století byl metodické zkoumání stavebních programů. Architekti si zvykli nabízet návrhy ve stylových alternativách. Mimo centra se formulovala nová hnutí. Třeba v  Nancy, Glasgow, Darmstadt, ale hlavně v Barceloně. Začátek všeho však byl v Bruselu, kde se objevovali stavebníci nového typu.

Zde se nemohly prosadit velké mnohopodlažní budovy. Pro město zůstal určující úzký měšťanský dům. Jeho forma byla v komunálních předpisech regulována. Zkoumala se výška budovy, místnosti, rozměry soklů, říms a balkónů, dokonce
i dostatečná izolace. Právě omezení spočívající ve tvaru pozemků a nedostatek plánování byly výzvou pro fantazii architektů.
Nové teorie a pokusy umožňovaly použití všech stavebních materiálů, které byly k dispozici. O základní koncepci budovy se nediskutovalo. Fasády zapadaly do okolí a byly spíše nenápadné a zdrženlivé. Teprve v interiéru se projevovaly novinky –energicky nahozené ornamenty, citlivé rozvržení barev a překvapivé materiálové kombinace oceli, mramoru a ušlechtilého
dřeva. Podněty pro tuto novou ornamentiku s rozevlátými křivkami vycházely z dobové grafiky. Nové tvůrčí impulsy přicházely
také z obraznosti Dálného východu a jako květinové vzory zdobily salony a pracovny. V mnohých secesních dílech byly barevné dřevořezy.
V roce 1900 bylo příležitosti pařížské světové výstavy otevřeno metro. Jeho vchody a pokladny jsou vrcholná díla
Hectora Guimarda a mistrovské práce Art Nouveau.
Walter Crane, anglický výtvarný umělec a ilustrátor, odvodil ve své knize Line and Form, z roku 1902, široce rozvětvený rodokmen ornamentů z geometrických prapředků kruhu a čtverce, vzájemně propojených tak, že čtverec proťatý diagonálami opisoval kruh.

Peter Behrens převzal motiv „kruhu a čtverce“ do mnoha svých plošných obrazců, dokonce pozval Johannesa L. M. Lauwerikse, holandského architekta, v roce 1904 do své školy uměleckých řemesel v Düsseldorfu a svěřil mu tam výuku architektury. Společná diskuze o významu geometrie posílila Behrense v odklonu od secese. Další jeho cesta vedla k očištění neoklasicismu.

V roce 1908 uveřejnil Adolf Loos svůj spis Ornament a zločin, v němž vyhlásil boj veškeré přebytečné, překonané zdobnosti. Asymetricky sestavovaná stavební tělesa nebo volně uspořádané fasády znevažovaly historismus a secesi stejnou měrou.
Snaha o čistotu a jednotný řád směřovaly opět ke klasickým proporčním pravidlům.       

 

Gabriela Somíková
  Lída Baarová

Budoucí oslnivá hvězda evropského filmu Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, se narodila 7. září 1914,
tedy jen několik týdnů po zahájení první světové války. Její otec Karel Babka, úředník pražského magistrátu,
musel jako záložní důstojník rakousko-uherské armády narukovat a s výjimkou několika krátkých dovolených
sloužil až do podzimu roku 1918, kdy se definitivně zhroutila italská fronta.
V takzvaných „lepších rodinách“, ke kterým Babkovi patřili, bylo v tehdejší době samozřejmostí široké kulturní zázemí.
Všichni příslušníci takových rodin mluví plynně několika cizími jazyky, vzdělávají se četbou, navštěvují divadla.
Ludmila Babková složila v roce 1924 přijímací zkoušky na gymnázium. Sní o tom, že z ní bude slavná baletka.
A konečně může vyměnit hodiny klavíru za lekce v taneční škole a vystupuje poprvé na veřejnosti. Má úspěch,
na akademiích jí tleskají. Tím spíše se miláčkem rodiny stala její sestra Zorka. Obě sestry si v roce 1939 zahrají
ve filmu Ohnivé léto.
Když byla Lída ve 2. ročníku, povšiml si jí režisér Miroslav Krkaňský. Aby se neprozradila, přijala pseudonym,
kterému pak zůstala věrná. Její otec se přátelil se spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem a řekl jí,
ať si vezme jeho jméno...

 

                                                                                        MV

 

ÚVODNÍK

Milí čtenáři,  

ráda bych vám představila osobní časopis, který se jmenuje Mýma očima. Chtěla jsem, abyste si dokázali
alespoň trochu představit, jak vnímám svůj život, jaké mám koníčky a co mě vlastně baví. Myslím, že moc lidí,
které potkávám, mě nezná, tak jim tento časopis třeba dopomůže mě lépe poznat.
To, o čem budu převážně psát, je hudba a knížky, protože v mém denním životě hrají, kromě jiného, velkou roli.
Určitě se najde víc věcí, o kterých bych mohla psát, ale nejlepší je popisovat svoje záliby.   

Nyní bych se vám o něco podrobněji představila.
Jmenuji se Magdaléna Musilová a chodím na Základní školu Novoborská do 9. A.
Mezi mé koníčky patří hra na klavír, které se věnuji čtvrtým rokem.
Za těch devět let jsem vystřídala již více kroužků, například ping-pong nebo tenis.
        Velmi ráda jezdím na dovolenou, hlavně k moři. S rodiči jsme často cestovali do Chorvatska,
ale nikam jinam jsem ani nepotřebovala, protože si myslím, že oblázkové a skalnaté pláže jsou
nejlepší a ty zrovna v Chorvatsku mají. Alespoň není člověk od písku. Když se totiž jede na dovolenou,
člověk žije jako by jiný život a uteče od svých běžných povinností. A to zrovna já potřebuju. Ráda odcházím
mimo realitu. Buď na dovolených, nebo v knížkách.
        Co se týče mojí budoucnosti, tak v té vůbec nemám jasno. Proto jako další studium volím gymnázium,
ale kdybych věděla, co dál, tak jdu klidně i někam na střední školu. Jsem si v tomhle ohledu hodně nejistá
a budu ráda, až bude tohle rozhodnutí za mnou a já zase budu v klidu. Nevím, v čem vynikám a kam jít teda dál.
Ve všem jsem tak přibližně na stejno a to mi vadí. Ráda bych v něčem víc vynikala. Takže toho, čeho chci hlavně
v budoucnosti dosáhnout je to, že si najdu něco, co mě opravdu hodně baví a tomu se věnovat. Určitě se chci
zlepšit v jazycích, protože ty jsou v dnešní době důležité. I když člověk nikam necestuje, tak i spoustu firem,
tady v Čechách, požaduje druhý jazyk.

                                                                                      Magda Musilová

 

Mé jméno

 

         Písmena z abecedy se hádala, jak se bude další dítě jmenovat. Každou sekundu se narodí nové dítě
a písmenka mají za úkol vymyslet jméno pro každého. Zrovna vymýšlejí moje jméno!

„Tak jak se bude jmenovat dítě číslo šest miliard sto šedesát šest milionů čtyři sta dvacet jeden tisíc sedm set třicet dva?“

„Co tak třeba Tomáš, Josef, nebo Štepán?“

„Néé, to ne. To se nehodí.”

„Hmm.. Tak co vymyslíme?“

„Podle jeho charakteristiky je samotářský, atraktivní, šikovný a aktivní.”

„Tak to bude lehké. Sestavíme jeho jméno podle začátečních písmen těchto slov a vyjde nám SAŠA.“

„Dobrý nápad. Tak jo, poprosím S, A, Š a A se postavit vedle sebe.“

„Hotovo. Jdeme na další dítě…”

 

                                                                                              Saša Samarin

 

Kam směřují mé myšlenky

 

         Where there is desire, there´s gonna be a flame. Ne, Hakrová, soustřeď se! Where there is a flame someone…
Fajn, konec . Bound to get burned.
Tak zase sedím v lavici a jen se dívám, jak někdo rozdává papíry. „Tak vytvořte volné psaní.“ Cože??? Skvělý.
Úplně zbožňuju ty hodiny, kdy nám paní učitelka řekne, že máme zase z fleku vytvořit něco smysluplného a na úrovni
deváťáků. Takže mi nezbývá nic jiného, pokud teda nechci dostat kuli. Zase improvizace.
Na lavici mi leží prázdný papír, v ruce mám svou oblíbenou tužku a přemýšlím, co bych tak asi měla napsat.
Když se rozhlížím, vidím, jak všichni moji spolužáci mají hlavy skloněné a pracují na nějakých zajímavých tématech.
Takže kule jak vyšitá. Tak se tak rozhlížím po třídě. Hele, okno! Kupodivu. Venku je docela hnusně, a to říkali,
že počasí bude hezké. Počasí. To mě vede k mé absolventské práci. Venku je hnusně, což znamená, že se někdy
nad naším územím nachází tlaková níže. To je asi všechno, co ze své práce, které se věnuji více než čtyři měsíce, vím.

         To mě přivádí k práci z EV, kterou jsem dneska konečně dopsala a odevzdala paní učitelce! Na mě je to úspěch.
Když na to pomyslím, vidím, jak paní učitelka Dvořáková sedí nad mou hodně dlouhou prací a říká si, co si to vybrala
za člověka. No jo, nemá to se mnou lehké. Ale kdo by to s takovou fúrií lehké měl? To slovo se mi začíná líbit. Ani nevím,
kde jsem ho slyšela, ale četla jsem, že Fúrie byla bohyní něčeho. Už ani nevím čeho.
       Nikdy bych neřekla, že pro mě bude těžké napsat dvě stránky textu. Vždycky jsem to já, kdo má své práce
abnormálně dlouhé. Dnes ale né. Asi to bude tím, že se na nic nedokážu soustředit. Je čtvrtá hodina, takže
já už mám zase hlad, ale moje myšlenky se sbíhají do Telče. Konečně mám víkend, kdy se nemusím učit na přijímačky
a navíc máme volno od basketu, tak jsem se rozhodla, že se po půl roce konečně podívám za babičkou. Jsem strašně ráda,
že můžu vypadnout z Prahy, kde mám pocit, že se ze všeho zblázním. Nějak jsem si zvykla, že pro mě za posledních
sedm měsíců existovali jenom přijímačky, takže teď se nemůžu vrátit do starých kolejí. Proto se nehorázně těším,
až odjedu někam pryč. Nemůžu se dočkat, až si lehnu do louky nebo do pole, jenom já, knížka a písničky, a budu se dívat
na slunce, jak zapadá za kopce. Vždycky si u toho říkám, jestli někde na druhé straně světa někdo sedí, pozoruje slunce
a říká si, jestli to samé dělá někdo někde u západu. Já vím, přemýšlím nad kravinami. Jako bych někdy přemýšlela
nad něčím normálním.
        A jsem zase ve škole. Nevím jak, ale zase jsem se vynořila ze svých myšlenek a pozoruju třídu. Jenom slyším,
jak na papír dopadá propiska, a vidím, jak nás paní učitelka sleduje, jestli se někdo „nefláká“. Venku se zase objevilo
sluníčko. Jojo, už bude tepleji. To mě vede k tomu, že brzy bude červen.
        Už zbývá tak málo času. Čas. To je něco, o čem poslední dobou přemýšlím vážně pořád. Ani mi nedochází,
jak rychle utíká a jak málo ho mám. Je to jako včera, když nám pan učitel Švenka 1. září říkal, že devítka uteče strašně rychle.
Tehdy jsem si říkala, néééé, to se zase bude táhnout. Ale musím uznat, že měl pravdu. Je konec dubna, já už mám jakž-takž napsané práce a jen mi zbývá je dát do nějaké přijatelné podoby. Za šest týdnů máme obhajoby. Takže mi zbývá měsíc
a kousek, protože hádám, že potom se na to většina lidí vykašle a budou jenom chodit na zkoušky na Ládví. Nevím,
jak je to možné, ale za těch devět let mi škola, dokonce i učitelé, nějak přirostli k srdci. Vzpomínám si, jak mi paní
učitelka Dvořáková loni v březnu říkala, že za rok už tu nebudu. Jako vždycky měla pravdu, ale já i přes to doufám, že si
někdo z vyučujících aspoň někdy vzpomene na tu ukecanou, bláznivou a drzou holku, která když má hlad, pořád něco žvaní.
Ale to jsem celá já a nejspíš se už nikdy nezměním.
No jo, bude to divné, až nebudu slýchávat „Co to ta Kačena zase mele?“

                                                                                                                    Kateřina Hakrová

 

 

ROZHOVOR

Přináším vám rozhovor s významnou osobou mého života. Je to má učitelka výtvarného oboru
na základní umělecké škole.

Máte zajímavou profesi. Jak jste se k ní dostala?

Chodila jsem do Lidové školy umění. V první třídě mě tam poslala paní učitelka.

Jak dlouho už učíte?

Už to bude 34 let.

Co Vás na učení baví a co byste změnila?

Baví mě na tom ten tvůrčí proces, vznik něčeho nového. Nebo když děti dokážu pro něco nadchnout,
a moc se mi líbí, když děti do svých prací dávají něco ze sebe. Změnila bych soustředěnost dětí,
dřívější děti dokázaly mnohem déle pracovat. A také by to chtělo více trpělivosti.

Tak to Vás chápu. Jak jste ve škole prospívala vy?

Asi tak průměrně. Na základní škole jsem mívala vyznamenání a učení mi šlo. Na střední škole
jsem neměla ráda matiku a fyziku.

Jak je na tom s uměním Vaše dcera?

Dcera vystudovala akademii výtvarného umění a je z ní oděvní designérka, takže bych řekla, že výborně.

A vedla jste dceru tímto směrem nebo jste jí nechala, ať si vybere sama?

Už od mala k tomu měla sklony, já bych jí k ničemu nenutila. Je ale pravda, že se mnou často chodila do práce,
takže k tomu měla blízko.

Je podle Vás možné, uživit se uměním?

Na to úplně neumím odpovědět, strašně záleží na oboru, a jestli si vás někdo všimne. Musíte mít štěstí
a pracovat na sobě.

Setkáváte se ještě někdy s lidmi ze školy?

Ze střední školy moc ne, ale z vysoké ano, i přesto, že jsem ze třídy jediná, kdo se věnuje výtvarnému oboru.
Ostatní šli jiným směrem.

Jak vznikají Vaše díla? Máte na začátku jasnou představu, nebo improvizujete?

Většinou mám jasnou představu, často jezdím na kurzy s tím, že vím, co přesně se tam bude dělat.
Občas si něco zkouším s dětmi na hodinách výtvarky.

Používáte při své tvorbě hodně barev nebo vytváříte spíše černobílá díla?

Mám hodně ráda barvy a keramiku už si bez glazury nedokážu představit.

Máte nějaký životní sen a hodláte si ho splnit?

No, v pětapadesáti jsem si naplánovala, že poletím do New Yorku. Už jsem si ho splnila a možná si
to i zopakuji.

Tak to Vám přeji hodně štěstí. Děkuji za otevřený rozhovor.

Není zač, i já děkuji.

 

                                                                                      Anna Štětková

 

Samota

 

       V jedné malé vesničce jménem Radonice žila babička, která byla pořád sama. Neměla žádné děti, takže ani vnoučata.
Manžel jí umřel před 5 lety, od té doby je sama. Nikdy neměla rodinu, maminka jí umřela, když jí bylo 10 a tatínka neznala.
Už 5 let je na vše sama. Každý den jen kouká na televizi, luští křížovky, uklízí a přemýšlí, jaké to je mít rodinu. Žije na kopečku v krásném domě, ale okolo není ani jeden baráček.
     Jednoho dne se rozhodne, jít na procházku, už 5 let nebyla nikde. Samozřejmě pro jídlo si chodí, ale jen vyjde ze dveří,
protože si ho nechává dovážet. Její manžel byl velmi bohatý pán, takže má hodně peněz. Už jsme moc daleko od tématu.
Babička šla na procházku, obdivovala přírodu a vše, co bylo kolem ní. Najednou uslyšela divné kníkání, bylo to divné,
nikdo kolem nebydlí. Zkoušela najít, odkud ty zvuky jdou. Došla ke stromu, od kterého se ozývaly ti divné zvuky. Leželo tam štěňátko.
A  nikdo nikde. Babička nevěděla, co má dělat. Nakonec se rozhodla, že si ho vezme domů a třeba ho někdo bude hledat.
      Už je to rok, co si babička vzala štěně domů, teď už to stěně není - spíš velký pes. Konečně nežije v samotě a má také z něčeho radost. Po 5 letech samoty má radost ze života. Odstěhovala se z domu, jezdí tam jen na chalupu, bydlí v malém městečku
Kampa. Konečně má přátelé. I takový pes vám dokáže dát radost do života. 

                                                                                                               Andrea Grusová

 

                            A přece se točí…

 

         Někomu se točí hlava, někomu můžeme říci, že se točí celý svět, některým lidem se zase točí kola u auta,
jízdního kola či koloběžky, někomu se protáčí oči, když vidí nějakého člověka, který mu nesedí…
        Většinou ale není dobře, když se točí věci, jako např. vaše nově koupené auto, které odvál silný vítr, váš pes
rasy bernardýn, či úkol z nějakého důležitého předmětu, který vám ten váš bernardýn z jakéhosi neznámého důvodu
roztrhal. Ale o tom vám nechci psát.
       Věc, která se mně točí, jsou peníze…
       Nevím, jak ostatní lidé, ale já mám takové zvláštní schopnosti. Jednou z nich je, že na mě mluví hezké věci
z obchodů. Většinou to jsou výrazy jako: „Vem si mě…!Jsem poslední kus ve slevě, toho musíš využít!“
A samozřejmě já, oběť, která podlehla naříkání tak hezkých věcí v obchodech, jsem je koupila.
      Většinou to jsou ale věci velmi potřebné, jako třeba miniaturní pejsek s kývací hlavičkou do auta, kytička v květináči,
která se hýbe díky solárnímu panýlku.
       Další „potřebná věc“ je například barevné světýlko, co se zapojí do počítače a svítí (překvapivě) nebo kuchařská
čepice na vaření (i když nevařím, ale to přeci nevadí).
    Tak toto jsou ty moje „potřebné věci“. Někdy ale dokáži koupit i „normální věc“, jako je například sešit do školy…
    Někdo moje věci bere za nepotřebné či úplně nesmyslné, ale to je úhel pohledu…
Peníze se přeci musí nějak točit.

 

                                                                                                      Michaela Lusková

PŘEDSEVZETÍ


Každoročně si před začátkem nového roku dáváme slib, který prostě musíme dodržet. Upřímně by mě zajímalo, kolik lidí opravdu začne hubnout nebo se přestane cpát, aby se v létě vešel do plavek. Určitě znáte ten pocit, když si řeknete: „A dost! Od zítřka začnu hubnout“. První týden poctivě cvičíte a jíte zdravě a během pár dní se cítíte jako velký atlet. Týden uběhne jako voda a vy sedíte na gauči a ládujete se zmrzlinou, čokoládou či jinou nakažlivě dobrou pochutinou. Mávnete nad tím rukou, vždyť jsem předešlý týden poctivě cvičila, jeden kousek čokolády mi přeci nic neudělá. Jeden sice ne, ale když se po deseti minutách podíváte na stůl, kde leží již prázdný obal od Milky a z jednoho kousku je rovnou celá tabulka, už je asi něco špatně. Týden namáhavé práce se vypařil stejně jako čokoláda. Pak přichází fáze oddalování. Věty jako „Zítra začnu cvičit“, „zítra nebudu jíst“ jsou této fáze velkou součástí. Pak sedíte v obchodě, do úst vkládáte poslední hranolku a díváte se na pohublé procházející dívky, říkáte si, že tak byste chtěli vypadat taky. Ale víte jaký rozdíl mezi vámi a tou kočkou, co před vámi prošla? Hranolka. Ta hranolka, kterou jste právě vložili do úst, je jen další krůček od vysněné postavy. Nedá se nic dělat a vy stále věříte v zázrak.

Adamcová Andrea, 9. B

Proč jsem Anděl?

 

Již od doby, co jsem si začal uvědomovat, jak se jmenuji, jsem přemýšlel, proč zrovna Anděl? Vymyslel jsem si plno příběhů a vám povyprávím ten nejvěrohodnější.

V 17. století se narodil František Cyril zvaný „Satan“. Již od mala byl velmi zlý, ve školce kradl jiným dětem hračky. Když se dostal do školy, začal šikanovat mladší a slabší. Žádný z učitelů ho neměl rád, nedělal úkoly a byl drzý. Jednou ho jeden učitel nazval parchantem. To Františka tak rozčílilo, že dalšího dne již učitele nikdo nenašel. Protože se František neučil, tak se nedostal na žádnou střední školu.

A tak začal krást a to mu celkem šlo. Protože ho nikdo nemohl dopadnout a on kradl více a více, začal být postrachem pro policii i pro banky. Jeho rekord bylo 5 bank za týden. Žil si v luxusu. Když plánoval, jak vykrást největší banku v Praze, potřeboval kolegu. A tak si našel kolegu Vondřeje Vločka. To byl ale tajný policista a Františka podrazil a vyzradil jeho plán.

Když nadešel den loupeže, procházeli tajnou uličkou, když v tom proti nim vyběhla celá četa policistů. František bojoval, ale proti přesile neměl šanci. A tak se dal na útěk. Jeden z četníků vystřelil a kulka zmizela ve Františkově hrudníku. František padl na zem.

Po dvou měsících se probudil v nemocnici a nad ním stáli zdravotní sestřičky, policisté a kněz, který mu dával poslední požehnání. Hned jak se František probudil, omluvil se dámám, že leží. Po rehabilitaci začal pracovat, všechny peníze co vydělal, odevzdával do bank, které okradl. Jednoho dne se šel omluvit učitelům na základní školu, kde si vzpomněl na učitele, kterého zavřel do sklepení pod svým rodným domem. A tak ho šel osvobodit. Lidé si neuměli vysvětlit, co se s ním stalo a tak říkali, že ho osvítil anděl. A proto mu všichni začali říkat Anděl.

Jelikož byl slušný a staral se o svůj vzhled, začali se o něj zajímat i ženy. Našel si přítelkyni Barbonu Hemovou a s ní měl tři děti Jozífka, Helušku a Melušku. A těm dal příjmení Anděl. Tyto děti byly moji pra pra prarodičové.

 Anděl Petr, 9. B

 

CO MI SPORT DAL A VZAL?

 

Odmalička chci být mezi dětmi v kolektivu. Ráda jsem chodila do školky, těšila jsem se na děti a na paní učitelku. Každý rok jezdím do lázní, kde mám také kamarády, na které se moc těším. Na Nikolku a Terezku z Karlových Varů obzvlášť. K mým sportovním začátkům jsem se dostala vlastně také v lázních. Tam jsem jezdila na koni, plavala jsem a chodila jsem jezdit na motomedu, je to jako rotoped.

Chtěla jsem ale sportovat nejen v lázních. Tak jsem se doma v Praze porozhlédla po nějakém sportu pro vozíčkáře. Po několika pokusech s různými sporty jsem se dostala k boccie. Moc mě baví, hraji závodně a mám docela úspěchy.

Co mi sport dal? Náplň volného času, zabere mi čas někdy i třikrát týdně. Protáhnu se a vlastně cvičím, taková nenápadná rehabilitace, která mě baví. Našla jsem si nové kamarády, s jednou kámoškou chodím dokonce na bowling. To se mi také líbí. Asi jsem nějak zatížená na hry s koulemi. „I holky mohou mít svoje koule a nebojí se je použít,“ jak se říká u nás na boccie. Několikrát za rok se dostanu mimo Prahu na závody. Vždycky je to dlouho očekávaná akce a zůstane po ní spousta zážitků. Taková cesta autobusem do Havířova po dálnici D1 v pátek odpoledne, to je zážitek opravdu na dlouho. Jednou nám cesta do Havířova trvala 8 hodin. Díky boccie jsem zažila pocit úspěchu. Několikrát se mi podařilo na závodech vyhrát. Být na zlatém místě je krásný pocit. Dostat na krk zlatou medaili a slyšet potlesk poražených spoluhráčů, to zahřeje na duši. Nejvíce mě potěší pochvala od mojí trenérky Pavly. Díky boccie mám vyzdobený pokojíček, dávám si na zeď diplomy ze závodů. Co mi sport vzal? Vlastně nevím. Asi mi nic nevzal. Správně by se tohle mělo jmenovat: Díky sportu za to, co mi dává.

Kreibichová Jiřina, 9.B

Na jakou školu?

Teď je ta doba, kterou deváťáci věnují k přemýšlení, jaká škola je pro ně nejlepší. Spousta lidí od malička ví, co by chtěli dělat, ale spousta také vymýšlí a pořád nic. Já jsem kupříkladu měla spoustu nápadů jako malá. Ale jakmile jsem o tom začala přemýšlet reálně, udělalo se mi špatně. Učitelka v mateřské školce? Ne ne, nad svými malými bratránky mi neustále dochází trpělivost. Jaderný fyzik? Opravdu nemám tolik inteligence, abych vystudovala něco, čemu nerozumím ani na základní škole. V tu chvíli nastoupili moji rodiče a přemýšleli se mnou. Táta přišel s diplomacií, očividně si myslí, že umím perfektně ovládat jazyky. Blbý je, že z češtiny absolutně nevynikám, spíše se při hodinách schovávám za svůj sešit a opravuji své jedinečné gramatické chyby jako je „Pišná princezna“ a podobně. Mamka už přišla s realističtějším nápadem. „Veru, co takhle potravinářská průmyslovka, nebo li střední průmyslová škola potravinářských technologií Podskalská, s tvým průměrem 1,2 se tam dostaneš s prstem v nose, máš hodně možností, co dále dělat, nebo dál studovat. Po téhle škole bys mohla dělat laborantku kdekoli. Vždycky tě to baví u mě v práci, to není tak špatný nápad, přece… “ Nad touto myšlenkou jsem začala hluboce přemýšlet. Mamka má pravdu. Ano, bavilo by mě pracovat jako laborantka, proti chemii jsem zatím nic ošklivého neměla a matika také není tak špatná, když nejsem líná a aspoň poslouchám při hodinách. Takže jsme měli vyřešeno, buď obor „pivo, víno a lihoviny“ Což se mému tátovi velmi zamlouvalo, nebo jako další přihlášku „analýza potravin“ na stejné škole.
Jelikož už 9. rokem chodím do dramatického kroužku (herectví). Kde mi to prý neobvykle jde. Tak jsem se začala připravovat na talentové zkoušky na konzervatoř, obor hudebně dramatický. Ze 170 uchazečů jsem nakonec dopadla 23. což ale nestačilo k přijmutí. K možnosti podat odvolání jsem byla 3. pod čarou. Jelikož v těchto školách nevidím budoucnost, jsem alespoň ráda za skvělou životní zkušenost.

Je to prostě životní rozhodnutí, které přichází v době kdy málo kdo z nás si je 100 % jist, čím chce být. A to včetně mě. Jak jinak.

Pichlerová Veronika, 9. B

Jak velký nářez je Kick-Ass?

            Rád bych vám, čtenářům, představil můj nejoblíbenější film, co existuje –
Kick-Ass! Chtěl bych mluvit konkrétně o filmu, teď si ovšem povíme o jeho komiksové předloze (příběh je však víceméně stejný, takže to je jedno).
            Komiks od Marka Millera z roku 2010 vypráví o obyčejném šestnáctiletém teenagerovi jménem Dave Lizewski. Dave není šikanovaný, není ani oblíbený…on prostě je. Má dva kamarády, kouká na filmy a především sbírá komiksy. Svoje komiksové hrdiny si vezme za vzor až trochu moc. Nechápe, jak je možné, že při všech těch komiksech a seriálech si ještě nikdo nenasadil kostým a nešel do ulic hájit právo za nevinné. Proto se to rozhodne udělat sám. Na e-bay si koupí neoprenový kostým, vymyslí si jméno Kick-Ass (v české verzi jako Nářez) a s dvěma paličkami na zádech jde napodobovat své hrdiny z obrázkových sešitů s bublinami.
            Už první noc ovšem zjistí, že realita je trošku jiná, a že taky trošku více bolí, než je znázorněno na obrázcích. I přes to, že během své první „hlídky“ skončil v nemocnici, ho to neodradilo, aby dále pokračoval ve své kariéře Kick-Asse.
            V příběhu hrají hlavní roli ještě nejmocnější mafiánská rodina v New Yorku a další dva, ovšem už profesionální a trénovaní „superhrdinové“. Osudy všech tří skupin se později střetnou na jednom místě, ovšem ne tak, jak by si kdokoliv přál.
            Mark předvídal, že jeho dílo bude mít úspěch, a už proto ten rok si zarezervoval práva k hranému filmu. Po vydání komiksu se jeho představy naplnily, a nikdo se tomu ani nediví – komiks byl vším, co tu dlouhé roky chybělo. Každý má rád komiksy s Avengery a Spider-Manem, ovšem zároveň každý chtěl vidět, jak by to bylo s reálným superhrdinou. Kick-Ass jim odpověděl, a to velice brutální, vulgární, ale reálnou cestou.
            Po úspěšném komiksu pak přišlo filmové zpracování. Co se mě, a myslím z celkových statistik na internetu týče i ostatních, je ještě úspěšnější než předloha, což se moc často nevidí.
            Proč je vlastně filmové zpracování Kick-Asse tak úspěšné?
Je to určitě příběh, který je hodně originální a myslím, že nic podobného tu ani nebylo. Pak je to zásluha skvělého soundtracku, výkonu všech herců a hlavně toho, jak film dokáže kombinovat tolik žánrů (komedie, thriller, akční, drama, detektivní) ve správný čas.
To znamená, že z komedie se hodně rychle dokáže stát skvělé drama. A to Kick-Ass vážně je – na Batmana se kouká dobře na plátně, ovšem v reálném životě by to takhle nefungovalo ani omylem…realita se s pošuky v kostýmech nepáře.

Daniel Kout, 9. B

Jak jsem se stal závodníkem

                                                             

Narodil jsem se na horách. Už od mala mě táta vedl k lyžování. Nikdy to nebyl můj oblíbený sport, ale jakmile táta dostal ze školky echo, že se mi v lyžování docela daří, pojal podezření, že by ze mě něco mohlo být.
No a tak začali naše „tréninky“. Nebudu vám lhát, nebylo to nic moc, minimálně stokrát jsme se pohádali a nemluvili spolu potom celý den. Za nějaký čas táta pocítil, že se něco rýsuje a tak se rozhodl najmout mi trenérku jeho dobrou kamarádku Lucii. Hezkou blondýnku. No jedno se jí nechat musí, učit uměla. Pod jejím vedením jsem vyhrál, co jsem mohl. Školní soutěže a potom
i juniorskou kategorii.Bohužel taková idylka nemohla vydržet věčně. Brzy po mých sedmnáctých narozeninách se Lucie s tátou strašlivě pohádala, kvůli penězům, které Lucie prošustrovala za blbosti a přitom byli pro mě a mou kariéru. No a tak začal kolotoč hledání nových trenérů. Moc lidí nepřekvapí, že jsme se nakonec s tátou dohodli, že to spolu znovu zkusíme.
Jako správný závodník jsem měl nespočet zranění: zlomená noha, ruka, vykloubené rameno, zlomené zápěstí, prsty, vyhozené koleno, natržený sval, otřes mozku a abych nezapomněl moje oblíbená zlomená žebra, to bylo vážně něco.
Nakonec jsem však tady. Zvládnul jsem to. Za sponzora mám firmu HEAD, stojím na startu nejočekávanějšího závodu roku v Beavere Creeku a jsem strašně nervózní. Na trati ne mě čeká táta s pokyny a v cíli mě čeká mamka. Co víc si přát? Tak tři, dva, jedna, nádech, odraz, jedu!
Wow, pane bože a jsem tu, jsem v cíli. Asi by tomuhle příběhu slušelo, kdybych skončil první co? No smůla skončil jsem druhý ale tak co tohle rozhodně nebyl můj poslední závod. Tohle je teprve začátek!

Anna-Karen Solarová, 9. B

 

                                                           EV

 

Závěr

Ve své práci z environmentální výchovy jsem si jako téma vybrala jedovaté živočichy a rostliny. Nejvíce mě bavilo vyhledávání informací z literatury a rozhodování, kterému živočichovi a které rostlině se budu ve své práci věnovat.

                Když jsem psala o jednotlivých jedovatých tvorech a rostlinách a zjišťovala jsem, jak jsou jejich jedy nebezpečné, uvědomila jsem si, že jsem velice ráda, že žiju v České republice, kde žádné velké nebezpečí nehrozí. U nás je nejjedovatějším živočichem včela a zmije. Jejich jedy však nebývají smrtelné.

                Doufám, že jsem vybrala správné živočichy a rostliny a že jsem svou prací přinesla čtenářům nové informace.

Jiřina Kreibichová, 9. B – Jedovatí živočichové a rostliny

 

 

Závěr

                Dříve jsem si myslel, že když vyhodím PET láhev do směsného odpadu, nic tím nezměním. Nyní, když mě má vlastní práce poučila o třídění odpadu, jeho recyklaci a znečištění mého okolí, určitě těch pár kroků k popelnici na plast ujdu. Také jsem si myslel, že popeláři, kteří vyzvednou popelnice, odvezou odpadky do spalovny, kde se vše spálí. To však není pravda, odpad čeká celkem zajímavá cesta, ať už je to odpad vytříděný nebo ne. Abychom naší planetě ještě více pomohli, musí se o třídění odpadu dozvědět co nejvíce lidí.

                Práce pro mě byla ze začátku celkem nezábavná a nezajímavá, ale když jsem začal hledat na internetu různé články o třídění odpadu, můj názor na práci se změnil.

Petr Anděl, 9. B - Odpady

 

Úvod

Jako téma absolventské práce z Environmentální výchovy jsem si vybrala původní obyvatele Ameriky, protože indiánská kultura mi přišla vždy zajímavá. Indiáni byli vůbec prvními a až do příchodu Vikingů a později Španělů také jedinými lidmi na americkém kontinentu.

Život některých Indiánů byl prostý, jiní měli velmi bohatou kulturu. Některé kmeny byly známé svými oběťmi bohům, jejich obřady a rituály se neobešly bez krveprolití. Byli také velice zruční a tvořiví, což dokladují četné nálezy jejich uměleckých děl. Jejich tradice přetrvávají v některých komunitách dodnes, často s jedinou výjimkou – už na sebe místo kožených sukní nebo plášťů raději vezmou džíny a košili.

Andrea Adamcová, 9. B – Původní obyvatelé Ameriky

 

Michaela Lusková

ZÁVĚR

V minulosti se stalo mnoho ekologických katastrof, které výrazně ovlivnily lidstvo. Příkladem je výbuch v Černobylu. Když lidé zjistili, jak jsou jaderné elektrárny nebezpečně, omezili jejich počet.  Zde je vidět, jak lidé začínají něco řešit, až když se stane neštěstí, což je velmi smutné.

Podle mého názoru je jedním z největších ekologických problémů současnosti globální oteplování. Situace by se mohla zlepšit, to bychom se ale museli zapojit všichni a vše by se muselo pečlivě naplánovat. Kdo to ale v této době chce řešit? Někomu to může být úplně jedno, jiní si vážnost tohoto problému zase neuvědomují. 

Můžeme se jako jednotlivci snažit neznečišťovat ovzduší a nevypouštět do něj škodlivé látky, ale pokud nebudeme všichni spolupracovat, tak si stejně nepomůžeme. Bylo dobře, když se zakázaly freony do ledniček, ale mohlo by se toho udělat ještě víc.

Velkým problémem je smog. Lidé jezdí neustále autem a topí neekologickými prostředky (jako jsou plastové láhve). To všechno pak znečišťuje naše prostředí a má to nepěkné následky. 

Živočichy moří a oceánů ohrožuje ropa a další chemikálie. Mnoho živočichů zahyne jen kvůli lidské hlouposti. 

Stejné to je s odlesňováním. Lidé bezmyšlenkovitě kácí lesy a přitom tak berou domovy mnoha zvířatům, která bez přirozeného životního prostředí zahynou. 

Velkou katastrofou bývá i přemnožení dovezených živočichů. Ti pak konkurují místím druhům a mohou způsobit jejich vyhynutí. Příkladem je například dovezení koček do Austrálie kvůli vyhubení krys.

climate.jpg

Magdalena Musilová
                      Úvod

                 Ve své absolventské práci na environmentální výchovu jsem si vybrala téma biomy světa a jejich ohrožení. 

         Každý ví, že naše planeta je nějakým způsobem ohrožena, ať už z jakéhokoliv důvodu. Každou chvíli se někde něco děje. Avšak je to právě člověk, který má na svědomí většinu těchto věcí. Ovlivňuje všechny ekosystémy a ani nevím, jestli si to pokaždé uvědomuje. Nemusí to být zrovna někde moc daleko, stačí se podívat na naše lesy, kolik z nich je denně vykáceno a jak se postupně mění na pole. Nejsou to však jenom lesy, ale i třeba savany a stepi.
I ostatní ekosystémy jsou s přírůstkem obyvatelstva měněny na pole. Není to pro ně přirozené, zvlášť pro zvířata, která zde žijí.

         Chtěla bych zjistit, kde všude a jakým způsobem je naše planeta ohrožena. Myslím si, že o tyto věci by se měl starat každý z nás, protože tady žijeme a měli bychom se podle toho také chovat. Budu mít tak třeba větší rozhled, co se kolem nás vlastně děje.

         Ohrožení biomů se nás týká víc, než si myslíme. Kolikrát máme pocit, že tato místa jsou od nás daleko a že my s tím přece nemůžeme nic dělat. Máme vytvořený svůj vlastní svět, kde nás trápí jiné věci než například stoupající hladina oceánů nebo přeměny savany, stepi či pralesů na pole.

         Ale jak to tady bude vypadat za sto nebo tisíc let? Teprve až v tu chvíli si lidé možná uvědomí, co měli v minulosti udělat a jak je důležité si tyto problémy alespoň uvědomovat. Za většinu problémů můžeme my, to my způsobujeme globální oteplování svými auty a továrnami, to my ničíme životní prostředí a kolikrát si to ani neuvědomujeme, nebo spíše ani nechceme uvědomovat.

          O tom, co ohrožuje biomy na Zemi, jsem tak trochu věděla. Dozvěděla jsem se ale i spoustu nových věcí. Nejvíc mě překvapil problém s palmovým olejem. Začala jsem v obchodě sbírat obaly od potravin, ve kterých se palmový olej vyskytuje. Nejdřív jsem si říkala, kde ten palmový olej vlastně najdu. Po pár dnech jsem zjistila, že to není vůbec těžké. Je opravdu skoro ve všem. Už od mala jsem měla oblíbenou nějakou značku sušenek nebo čokolád a teď jsem se dozvěděla, že je obsažen i tam. Je dokonce i ve výživě
pro miminka.
         Vůbec nechápu, jak v tradičních sušenkách, na kterých nám na obalu slibují, že se vyrábí přes sto let podle stejného receptu, se také může vyskytovat palmový olej. To ho měli už před sto lety? Rozhodla jsem se přestat palmový olej jíst, ale je to mnohem těžší, než jsem si původně myslela. Stěžují mi to i ostatní lidé, kteří na mě divně koukají, když odmítnu nějaké jídlo, které jsem vždycky jedla. Nikdo asi z nich přesně neví a nechápe, co palmový olej způsobuje.
         Kvůli palmovému oleji je vykáceno spousta stromů, ale není to jen kvůli němu. Také průmysl, další druhy zemědělství a stavění měst jsou hlavními příčinami ubývání lesů na planetě Zemi. Všechno se točí kolem peněz a přírůstku obyvatel.
         Nic se samozřejmě nezmění ze dne na den, ale když se do ochrany přírody zapojí co nejvíce lidí, něco se přece jen změnit může. Měli bychom si uvědomit, že, ať už to tak třeba nevypadá, veškeré ohrožení biomů na Zemi se týká nás všech a je jen nás, jestli s tím chceme něco udělat. Můžeme společně ovlivnit, jak bude naše planeta vypadat za několik set let.  

 

                                                  

                                                                         Kristina Savchenko

ÚVOD

         Každý z nás ví o existenci vína, rozeznáváme spoustu druhů. Setkáváme se s ním téměř každý den. Vidíme ho v obchodech, někteří ho mají i doma, ale jen málokdo si uvědomuje to, že pije nápoj, který je starý více než 2 000 let.
         Víno, jako nápoj, je známo od dob starověkého Egypta, bylo pěstováno Římany, díky kterým se dostalo do Evropy. Dneska se pěstuje a vyrábí téměř v každém státě, ale i přes to ne každý ví, jak vypadá proces výroby, co je potřeba k pěstování, jaké existují typy a druhy či jaké jsou negativní projevy vína.
         Ve své absolventské práci z Environmentální výchovy se zabývám historií, pěstováním, výrobou a negativními projevy vína. Seznámím vás i se základními styly tohoto nápoje.
         Toto téma jsem si vybrala, protože mě zajímala cesta, kterou vinné hrozny musí projít, aby se staly oblíbeným nápojem.

Závěr

Díky své absolventské práci z Environmentální výchovy jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací o víně, od pěstování po samotnou konzumaci. Ujistila jsem se v tom, že se jedná o nápoj s bohatou tradicía dlouhou historií. Vinice nejsou jenom překrásné na pohled, ale přináší i plody, ze kterých se vyrábí jedinečný nápoj.
         Během své práce jsem zjistila spoustu zajímavých informací o této rostlině. Je až neuvěřitelné, čím vším si musí projít, aby se z ní vyrobilo víno, se kterým se my často setkáváme.
         Myslím si, že bychom si měli vážit vinařů. Pěstují nesmírně krásnou rostlinu a následně z toho vyrábí nápoj, který má rád téměř každý dospělý.
         Na závěr své práce bych se také ráda zmínila o samotných vinařstvích. Přijde mi, že ve většině případů zde panuje přátelská až rodinná atmosféra. Myslím si, že právě toto dodává vínu jeho jedinečnost.    

          

        

        

                                                  Anna Štětková
                                                    ÚVOD

         Zdravá výživa a stravování mě vždycky zajímaly a tak pro mě byl výběr tématu v Environmentální výchově od začátku jasný.
Ve své práci uvádím základní informace o tom, jak funguje lidské tělo a co ke správnému fungování potřebuje. Je důležité mít alespoň trochu přehled o našem organismu, trávicí soustavě a základních živinách.
V druhé části práce bych vás ráda seznámila s odlišnými způsoby stravování. Tyto alternativy by se měly roznést do širšího povědomí, protože mohou zlepšit zdraví každého z nás. Vybrala jsem paleo, vegetariánství, veganství a živou stravu. Některé jsou ale trochu drastické. Zároveň jsem si tyto styly vyzkoušela na vlastní kůži, takže se ze mě na chvíli stal neandrtálec, vegetarián, vegan i raw. Rozebírám tu své pocity a fyziologické změny.

1.1.1.BÝT PALEO

Když jsem si nastudovala, v čem paleo spočívá, byla jsem nejdřív nadšená. Celé mi to dávalo smysl. Vždyť je to
přece strava,která nám je evolučně určena. Říkala jsem si, že luštěniny moc často nejím a bez obilnin
to přece přežiji. Horší byly mléčné výrobky, ty jím často. Ale těšila jsem se, že zkusím něco nového.
První týden jsem do toho byla opravdu zapálená. Neměla jsem nikdy hlad, masitá jídla vás zasytí. Mohla jsem jíst jen třikrát denně, někdy i dvakrát.
U plotny to celkem umím, takže jsem si mohla vařit dobrá a výživná jídla. Čekala jsem, že po takhle kalorických a těžkých jídlech trochu přiberu, ale nestalo se tak. Přesto, že můj jídelníček tvořil především tuk a bílkoviny, váha se mi držela a ani jsem nepřibrala. Je možné, že tělo bylo trochu ve stresu z něčeho nového. Za chvíli se ale dostavily i nepříjemné pocity. Zhruba v půlce už mi jídlo připadalo strašně těžké a byla jsem často unavená. Říkala jsem si, že si tělo musí zvyknout na jiný režim, ale už to trvalo dlouho. Dostavila se i zácpa a už mi to celé nebylo příjemné. V restauraci jsem si mohla objednat akorát zeleninovou polévku a steak
se zeleninou.
Musím uznat, že paleo není úplně špatný směr, ale je moc extrémistický. Řídit bych se podle něj nemohla. Už jsem se těšila, až si dám od masa pauzu.

 

1.1.2.BÝT VEGETARIÁNEM

Být vegetarián pro mě nebylo těžké. V podstatě jsem jedla normálně, jen jsem vypustila maso. Po stravování podle palea to sice byla změna, ale příjemná. Zajímavé je, že jsem u palea čekala nárůst váhy a on se dostavil, až když jsem přešla na vegetariánství. Byly to asi 2kg, tak možná že se tělo trochu uvolnilo

1.1.1.BÝT VEGANEM

Je pravda, že kdo se přeorientuje na veganskou stravu, může žít bez výčitek svědomí. Začala jsem tím, že jsem do jídelníčku začala zařazovat více plnohodnotných rostlinných sacharidů. Ovoce, zelenina i obilí, atd. mají navíc výhodu, že odstraňují problém menšího množství stravy, s čímž tak zápasí tolik lidí držících diety. Ve srovnání s nimi můžete při veganské výživě sníst mnohem více stravy, může mít větší objem, a dokonce obsahovat i větší množství kalorií, protože je potvrzeno, že tato výživa podněcuje spalování. To mi připadá skvělé. Navíc bylo prokázáno, že zvyšuje potřebu pohybovat se. Jistě mnoho lidí napadne, že se veganství nehodí pro sportovce a kulturisty, při rostlinné stravě je však nárůst svalové hmoty možný. Když jsem byla vegan, tak jsem chodila do posilovny kvůli nabírání svalů a šlo to. V neposlední řadě k veganské výživě patří výhoda sympaticky štíhlé postavy, zdravého vyzařování
a zpravidla podobně působícího vzhledu.
Být vegan jsem si opravdu užila. Tento způsob stravování mi hrozně vyhovoval a vůbec mi nepřišlo, že už jsem dva měsíce nesnědla žádné maso. Vůbec mi to nevadilo. Sice nejsem žádný fanatik, abych bojovala za práva zvířat na demonstracích, ale musím uznat, že ten pocit, že nejíte mrtvá zvířata a nepodporujete živočišný průmysl, je velmi uspokojující. Navíc zmizely moje střevní potíže po paleu a měla jsem mnohem více energie než dřív. Mohla jsem sníst velké množství chutného jídla a nebylo mi těžko, snad nikdy jsem
se nepřejedla. Ze začátku měsíce šla váha trochu dolů, protože jsem ještě neuměla odhadnout porce. Rychle jsem to ale zkorigovala a vše fungovalo. Jedna z nevýhod je velmi malá šance vybrat si jídlo v restauraci a nutnost počítání živin - především bílkovin.

 

1.1.3.BÝT RAW

         Vybrala jsem si nejméně drastickou variantu raw stravování. Podmínka byla jednoduchá – nejíst nic, co je tepelně upravené nad 42°C. Zní to jednoduše, ale moje první reakce byla: co budu sakra jíst?! Musím se přiznat, že jsem
po týdnu skončila. Váha šla prudce dolů a byla jsem naprosto bez energie. Byl to takový detox, opravdu nechápu lidi, kteří se takto stravují dlouhodobě a podle mě je to zahrávání se zdravím. Potřebné množství živin nemůžete získat pouze z ovoce, zeleniny, semínek a ořechů. Obzvlášť když jste ve vývinu, takže jsem nehodlala nic riskovat. Přesto to byl zajímavý týden a musím po něm být zásobená vitaminy a minerály na několik let dopředu…

ZÁVĚR

         Na to, jak je stravování a příjem potravy v lidském životě důležité, lidé mu nevěnují až takovou pozornost. Pro dnešní společnost je důležitá, spíše než prospěšnost lidskému zdraví a obsah živin, chuť a cena. Lidé mohou zanedbávat výživu z nedostatku informací, nebo protože jim to nepřipadá důležité. Jelikož dnes ale máme větší přístup k informacím než v jakékoli době předtím, tak by měl každý člověk znát své tělo a vědět, co potřebuje.
         Při psaní této práce jsem se ve srovnání s ostatními pracemi nedozvěděla tolik nových informací, protože většinu už jsem znala. Základní živiny, potřebné vitaminy i podíl živin pro mě nebylo nic nového. Nevěděla jsem ale, v čem přesně spočívá paleo, veganství nebo živá strava. Bylo zajímavé číst zejména o psychologických důvodech lidí žijících podle těchto životních stylů. Proč vegani nechtějí podporovat živočišný průmysl a proč chtějí být vyznavači živé stravy svobodní a volní.
         Opravdovou výzvou pro mě bylo zkoušení jednotlivých stylů. Na začátku jsem se sice bála a nevěděla, co budu celou tu dobu jíst, ale role pokusného králíka mi nakonec vůbec nevadila a užívala jsem si to. O trochu lépe jsem poznala své tělo a zjistila, co mu vyhovuje více a co méně. Je to pro mě nová a pozitivní zkušenost.

 

 

                                                            Kateřina Hakrová
                                                                 ZÁVĚR

         Po vypracování absolventské práce z environmentální výchovy jsem se utvrdila v názoru, že lepší téma jsem vybrat nemohla. O africkém obyvatelstvu jsem doposud slýchávala jen v hodinách zeměpisu. Jak jsem ale téma zpracovávala a probírali jsme globální problémy v hodinách „EGS“, začalo mě to mnohem více zajímat.

         Když si představím naší třídu, nikdo z nás není věřící. Vlastně celá republika je převážně z ateistů a jen malé procento opravdu věří. V Africe je to jiné. Tam je zvláště pro domorodé obyvatelstvo víra velmi důležitá. Často pořádají obřady nebo obětní rituály. Problém ale je, že se jim vlády zemí, ve kterých žijí, snaží tyto zvyky a tradice odepřít. O tom jsem se přesvědčila například u kmene Surmů. Jejich souboje s dlouholetou tradicí se nelíbí jejich zemi, proto mají zakázáno dělat, co je pro ně přirozené.      
Zdobení těla a odívání afrických kmenů je velmi pěkné a zajímavé. Pokud si však představím, že bych některé metody měla podstupovat, určitě bych to nezvládla.
          Už jenom  pohledy na obrázky skarifikace nebo vytahávání rtu ve mně budí nepříjemný pocit. Nedovedu si představit, že by mi někdo vyrazil zuby, nebo mi kůži propichoval větvičkou a potom do ní řezal žiletkou. I proto patří těmto lidem můj velký obdiv. Moc ráda bych chtěla poznat jejich kulturu zblízka a nějaký čas s nimi žít.

 

 

 

 

 

TÉMATA ABSOLVENTSKÝCH PRACÍ PRO TENTO ŠKOLNÍ ROK

IX. A ATP EGS EV MV
Beránková

Návrh, výpočet a výroba dětské vystřihovánky

Impresionismus
v malířství
Psovité šelmy, domestikace a moderní metody chovu Za foťákem
Brendel

Jak je vytápěna škola a proč v ní lze svítit

Terorismus Obnovitelné zdroje energie osobní časopis /jediný neuvedl název/
Brtek Vývoj a základní principy počítače Život v šedé zóně Viry a virová onemocnění Já a můj svět
Boureghdadová Návrh rekonstrukce mého pokoje Postavení žen
v různých částech světa
Těhotenství a prenatální vývoj Obyčejný život
Doležalová Elekřina a elektrárny Chrám sv. Víta Pedosféra a její znečištění Můj život
Dynybyl Můj bazén Automobilky
v ČSR
Sladkovodní ryby a jejich ohrožení Život s fotbalem
Fatková Život bez elektřiny Každodenní život
s náboženstvím
Krev a onemocnění krve Život ve vzduchu
Gača

Výpočet nákladů na oplocení pozemku školy a výpočet plochy pozemku školy

Historie sportovišť
v Praze
Oceány a jejich znečištění Já a fotbal
Hakrová Počasí kolem nás Praha moderní Odívání a zdobení těla
v kultuře Afriky
Jeden den
Hrášková Návrh, výpočet a výroba dětské vystřihovánky Po Královské cestě Planeta Země ve sluneční soustavě Pokaždé jiná
Krausová Bankovnictví a porovnání bankovních služeb Srpen 1968
ve vzpomínkách
EKO domácnost Legionář
Krejčík Náklady na osvětlení třídy
a související výpočty
Samurajové Medvědovité šelmy a jejich ohrožení Den
Lín

Planetární systém hvězdy Slunce
a výroba příslušného planetárního modelu

Hanzelka ve světě Voda na pevnině a její znečištění Karatista
Lusková Historie čísel a číselná magie Oděv jako umělecké dílo Ekologické katastrofy Já a moje tváře
Musilová Dovolená v zahraničí /výpočet nákladů pro rodinu/ Někdo musí z kola ven Biomy světa a jejich ohrožení Mýma očima
Pokorný Proč se letadlo udrží ve vzduchu? Historie čs. automobilek Památky UNESCO v ČR
a jejich ohrožení
Já a sport
Samarin Brýle včera a dnes "Oni zabili prezidenta" Chemie ve službách člověka - léky Sašova skrýš
Savchenko

Vývoj matematiky ve starověkém Řecku a zajímavé starověké úlohy

400 let od úmrtí "otce" Hamleta Vinařství v ČR Život na desce
Špelina Roční náklady na život mé čyřčlenné rodiny 11. září Atmosféra a problematika jejího znečištění Internetový nadšenec
Štětková Moje cesta do školy / mapa
v příslušném měřítku/
Historie čarodějnictví Stravovací návyky Děvče u plotny
Vodehnal Mapa blízkého okolí školy /mapa
v příslušném měřítku/
Neznámý hrdinové Neobnovitelné zdroje energie Jak to chodí
u Adama
Vrba Motory Rok Karla IV. Lidoopi a jejich ohrožení Vrbovy listy
Grusová Náklady vymalování učeben
na chodbě mé kmenové třídy
Příběh Karlova mostu Sloni a jejich ohrožení Já a Bernie

 

 

IX. B ATP EGS EV MV
Adamcová Akustika kolem nás Joanne Rowlingová Progérie a jiné vzácné choroby  
Anděl Motory J. F. Kennedy Odpad a recyklace  
Boček Veřejný rozpočet a jeho zdroje Jiří Voskovec a Jan Werich Historická období Země  
Fencl Roční náklady na život mé čtyřčlenné rodiny J. K. Tyl Velcí mořští savci  
Jankovičová Origami a tangram J. S. Bach Hlubokomořští savci  
Jírů Proč se letadlo udrží
ve vzduchu?
Držitelé Nobelovy ceny spjatí
s Prahou
Nejčastější psychické poruchy v dospívání  
Kareš Historie a principy fungování městské dopravy Antonín Dvořák Národní parky JAR  
Karbulka Náklady na vymalování učeben příslušné chodby Václav Talich Povodně  
Kmochová Moje cesta do školy - mapa Nositelé Nobelovy ceny
za literaturu
Kočkovité šelmy  
Kolínský Vodní elektrárny Otakar Vávra Pouště  
Kout Model školy ve vhodném měřítku Mario Puzo Historie objevování vesmíru  
Kreibichová Počasí kolem nás Nositelé Nobelovy ceny narození v Čechách Jedovaté organismy  
Križanová Brýle včera a dnes K. H. Borovský Vše o koních  
Kutová Historie čísla a číselná magie Jaroslav Ježek Pes - nejlepší přítel člověka  
Kymličková Rekonstrukce mého pokoje - včetně modelu Marilyn Monroe Mozek  
Louda Náklady na rekonstrukci a vybavení sprch pro výuku TV Hudební festival Pražské jaro Závislosti  
Nguyen Duc Topologie Vladimír Holan Medvědovité šelmy  
Pichlerová Vývoj a měření času W. A. Mozart Papoušci  
Plecitá Elekřina a její využití George Orwell a dnešek Doping  
Solarová Kalkulace nákladů pro malou restauraci /na měsíc provozu/ Rolling Stones Maniodepresivní psychóza  
Somíková Horkovzdušný balón K. H. Mácha Srovnávací anatomie hospodářských zvířat  
Swiecická Náklady na položení lina na patře školy Kosmas - první známý český kronikář Národní parky USA  
Štefanová Meterologické jevy Osobnosti evropské architektury 1. pol. 20. stol. Kanárské ostrovy  

UKÁZKY Z AP

ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVA

   

Ema Freiová – Postavení žen v současném světě

úvod

Myslíte si, že všechny ženy na světě mají stejná práva? Můžeme srovnávat život afrických nebo afghánských či pákistánských žen s těmi českými? Většina z nás by nejspíš odpověděla, že práva žen se liší podle kultury a zvyků národu, ve kterém vyrůstají. V naší zemi jsou ženy rovnoprávné s muži, jsou emancipované. Mají právo se vzdělávat, získávají manažerské pozice, dokonce jsou úspěšné vedoucí pracovních týmů.  I u nás se však ženy mohou cítit diskriminovány nebo dokonce ohrožovány. Je tolik bezbranných dívek, které jsou týrány a zneužívány a nikdo s tím nic nedělá. A já se ptám proč?
 Proč se k ženám někteří chovají jako k méněcenným tvorům?

Problematikou postavení žen ve světě, i u nás se zabývám ve své absolventské práci. Popisuji situaci žen ve světě, zaměřuji se na jejich kulturu, zvyky a hlavně práva. Srovnávám postavení žen ve vyspělých a rozvojových zemích.

Prostřednictvím své práce bych chtěla upozornit na to, jak těžké je pro ženu bezpráví a bezmoc s tím něco dělat.

Podaří se nám někdy dospět k rovnosti mezi muži a ženami?

 

závěr

Po sepsání této práce jsem byla ještě více usazena do reality. Myslela jsem, že to, co jsem se dozvídala o situaci ve světě je okořeněné a přibarvené, ale to jsem se velmi zmýlila. Situace týkající se postavení žen ve světě je špatná, řekněme, že v muslimských státech až hrozivá. V porovnání s životem v Evropě, tu ženy zažívají opravdové peklo, které si žádná z nás nedokáže ani představit. Za nejhorší považuji situaci v muslimských státech, jako je Afghánistán či Pákistán, kde dochází k pravidelnému bití a znásilňování žen. Bezmoc, psychické a fyzické problémy, žádná práva, to je bohužel náplň života těchto žen.

Doufám, že se postavení žen ve společnosti, rodině a kulturách zlepší. Podporujme organizace na pomoc ženám v muslimských státech či organizace pro jejich vzdělání. Každá žena má přeci právo na normální život.

 

Simona Spěváková

Zvířecí triky

úvod

Doposud bylo popsáno téměř jeden a půl milionu druhů živočichů a každý z nich je něčím zvláštní, někdo má silné drápy a velké zuby, jiný zas dokáže změnit barvu své kůže. Aby zvířata přežila, musí se naučit chovat tak, aby se například mohla rozmnožit nebo ubránit nepříteli. Námluvy jsou skvělou příležitostí, jak ukázat například barvu peří nebo letové schopnosti. Při boji
a obraně zas živočichové využívají důmyslný systém zbraní. Ve své absolventské práci se zabývám právě tímto výjimečným chováním. Mým cílem je poukázat na zvláštnosti v etologii živočichů, a to od obyčejného hmyzu až po nejvyspělejší savce. 

 

závěr

Věřím, že už název mé práce napovídá, že se jedná o velmi zajímavé téma. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací. Například už vím, jaké zbraně mohou živočichové používat k tomu, aby se ubránili nepříteli, nebo aby usmrtili svou kořist. Úžasné jsou namlouvací rituály, při kterých využívají živočichové rozmanitá lákadla. Přesvědčila jsem se také o tom, že ve skupině
je síla a platí to jak u lidí, tak u živočichů. Fascinovaly mě kapitoly o klamavém umění zvířat. Na trik s vystřikováním vlastní krve, který používá ropušník nikdy nezapomenu. 

Zajímavých příkladů chování živočichů je opravdu velmi mnoho, i pro mě samotnou bylo vybírání těch nejzajímavějších velmi náročné. Za toto téma jsem však velmi ráda, myslím si, že nabízí netradiční informace z říše zvířat.

 

Michael Chochol – Léky a léčiva

úvod

S léky se setkáváme na každém kroku. Dozvídáme s o nich z médií, časopisů, jsou volně dostupné v lékárně nebo nám je předepíše lékař. Pro každého ovšem hrají v životě jinou roli. Někdo je bere v případě nutnosti, jiný po celý život ať už kvůli občasným potížím nebo z důvodu závažných diagnóz. Problém je ten, že ti, kteří je užívají v případě nutnosti, kolikrát ani netuší, k čemu slouží nebo jak působí.

         Moje práce, ovšem není návodem na užívání léků. Všechny jevy jsou vysvětleny na názorném příkladu a v názorné situaci. Navíc jsem se snažil všechny chemické principy zjednodušit a občas jsem použil i obrazná přirovnání. Jedná se tedy spíše o přehled toho, jak léky fungují a jak je můžeme užívat a proto si myslím, že by práce mohla zajímat i nezaujaté čtenáře.

 

závěr

Závěrem bych rád řekl, že vše nemusí být tak složité jak se na první pohled zdá. Každý si totiž podle mého názoru pod slovem lék představoval všemožné chemické sloučeniny a nejrůznější vzorečky. Záleží, jakým pohledem se na dané téma dívám. Chemie v medicíně je totiž jen jedna z obrovských kapitol celé farmacie.

         Moje téma mě velmi příjemně překvapilo. Dozvěděl jsem se mnoho věcí, se kterými by mě lékař jen těžko seznámil a které jsem při užívání léků buď nedělal, nebo dělal špatně.

V průběhu psaní jsem navíc postupně zjistil, že díky lékům jsme tam, kde jsme. Dnes totiž známe klíč takřka ke všem nemocem. Choroby samozřejmě byly a jsou jedním z globálních problémů světa, nicméně pokud se podívám na průměrnou naději na dožití dnes a před 150 – ti lety, rozdíl je nesmírný.

         Nyní mohu v klidu říci, že znám základní podstatu a pojmy, které pro mě bývaly velkou neznámou. Musím ovšem připomenout, že pokud nebudu něčemu při užívání léku rozumět, raději se zeptám a dám na radu lékárníka nebo svého lékaře.

 

Anna Jiráňová - Zoologické zahrady a jejich poslání v současném světě

úvod

Zoologické zahrady, každý z nás je zná a minimálně jednou v životě některou z nich navštívil. Obrovské pavilony se zvířaty ze všech koutů světa nám umožňují poznat rozmanitost živočišné říše. Někteří lidé však ani netuší, že se zrovna dívají přes sklo na živočicha, který je kriticky ohrožen a hrozí mu vyhynutí. Vůbec nemají ponětí o tom, že některé druhy zvířat jsou ve volné přírodě loveny pro jejich srst, rohy, kly a jiné „suvenýry“ a často jsou tak přiváděni až na okraj vyhynutí.  K záchraně těchto druhů napomáhají právě zoologické zahrady a asociace na ochranu živočichů. Je však možné uchránit celou faunu před lovci a ničiteli jejich přirozeného prostředí? Pro některé druhy živočichů už je asi bohužel pozdě, ale díky záchranným programům a reintrodukci je naděje, že alespoň částečné bohatství živočišné říše zůstane na naší planetě zachováno.

Ve své práci se zabývám právě touto problematikou. Vysvětlím, jaké je v současné době poslání zoologických zahrad, zaměřím se na chovaná ohrožená zvířata a organizace, které se jejich ochranou zabývají. Detailněji se pak zabývám situací v České republice, přičemž se zaměřuji na pražskou zoologickou zahradu.

 

závěr

Zoologické zahrady už v dnešní době nejsou jenom místa, kam chodí lidé obdivovat rozmanité druhy zvířat z celého světa. Dnes mají mnohem důležitější poslání.  Významným způsobem se podílejí na záchraně ohrožených druhů,
a na jejich reintrodukci do volné přírody. Umožňují lidem blíže poznávat zvířata a dozvědět se o nich více. Aby zoologické zahrady mohly spolupracovat, vzniklo mnoho mezinárodních asociací, například IZE, WAZA nebo EAZA.

V České republice je úroveň zoologických zahrad poměrně vysoká. Mnohé z nich se zasloužily o záchranu ohrožených druhů, například slona indického, koně Převalského nebo hrošíka liberijského.

Za nejzajímavější zoologickou zahradu považuji zoologickou zahradu v Praze, protože je podle mě nejvíce přizpůsobená rodinám s dětmi, je plná nejrůznějších zvířat a kvalitních pavilónů, a také se zde konají každodenní programy, jako je například krmení tučňáků a lachtaní show.

I ve světě má spousta zoologických zahrad dobré jméno. Vyhlášená je třeba Berlínská ZOO.

Při psaní práce jsem se utvrdila v názoru, že některá zvířata jsou kriticky ohrožená a pokud je lidé nepřestanou zabíjet a ničit jejich přirozená prostředí, můžeme počítat s tím, že v dohledné době o ně přijdeme.

 

 

EVROPSKÉ A GLOBÁLNÍ SOUVISLOSTI

                                                                                     Yvetta Machová 

     

Děti Tomáše Garrigue Masaryka "

Úvod

Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o vznik samostatné Československé republiky. Byl jejím prvním prezidentem a roli první dámy se ujala Charlotte Garrigue Masaryková. Masarykovým se narodili 3 dcery a 2 synové. Dcery dostaly jméno Eleanor, Alice a nejmladší Olga. Synové byli pojmenováni Herbert a Jan. Být otcem a prezidentem zároveň není lehké. Vést správným směrem všechny děti a korigovat republiku dá mnoho práce. Jeho potomci vyrůstali v dobrém prostředí a byli vychováváni tak, aby si stáli za svým názorem a zůstali silní za každé situace. Již v 5 letech se zúčastňovali diskuzí, kde jejich slovo mělo váhu jako slovo dospělého.

V mé práci vyprávím o jejich životě, smrti a díle, které vytvořili. Nejznámější z Masarykových ratolestí byli  syn - politik Jan a sociálně cítící dcera Alice.

Malíř Herbert Masaryk

 

Druhorozené dítě, první syn tehdejšího docenta vídeňské university, se narodilo prvního května 1880, rok po narození prvorozené Alice. Dostal jméno Herbert podle mrtvého přítele Tomáše Garrigue Masaryka. Navštěvoval měšťanskou školu a vystudoval střední školu umělecko-průmyslovou. Lásku k umění měl již od dětství a často doma pozoroval otcovy přátele Hanuše Schweigera a Mikoláše Alše. Poté se vydal na studijní cesty do Itálie a Belgie. Navázal přátelství s Emilem Fillou, Vincencem Benešem, Otakarem Španielem

a Ottou Gutfreundem. Dobré přátelské vztahy jej spojily s malířem Antonínem Slavíčkem. Herbert hrál fotbal a byl v něm velmi dobrý. Rád hrál i hokej,  ve kterém vynikal stejně dobře, jako ve fotbalu. Ve své hokejové kariéře hrál  za pražskou Slavii. S Antonínovou rodinou pobýval v Kameničkách. Při odvodech v roce 1905 byl ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské služby  a věnoval se tvorbě. Po Slavíčkově smrti se oženil s vdovou Bohumilou Slavíčkovou.

         Jako malíř byl ovlivněn impresionismem, expresionismem a secesí.

Herbert se snažil o vlastní umělecký styl. Většinu jeho děl tvořily portréty a krajiny. Jeho nejznámější obrazy jsou „ Chalupa u cesty “, „ Mare Venezia “, „ Studie modrého odlesku “ a jeho velký autoportrét.

         Zamiloval si krajinu v okolí Poličky a hlavně v poblíž Borové, kam jezdil kdysi na prázdniny na faru s otcem a sourozenci. Zvažoval, že v Borové požádá o stipendium, aby tu mohl zůstat. Od haličských uprchlíků se nakazil skvrnitým tyfem a následně patnáctého března 1915 zemřel . V červenci se Herbertovi narodila nejmladší dcera Herberta.

         Masarykovo demokratické hnutí uspořádalo soubornou výstavu jeho děl v termínu od října do prosince roku 1993, které zahájil Václav Havel za přítomnosti obou Herbertových dcer doktorky Anny a Herberty Masarykových.

         Za svůj život namaloval více než 300 obrazů, ale přes 100 jich je nezvěstných. Říká se, že si je nechala Alice na památku. 

Závěr

Závěrem bych chtěla říci, že krev, která proudila v žilách Tomášovi Garrigue Masarykovi, je stále mezi námi. Armand a Taber jsou na svůj původ hrdí. Kdo ví, třeba půjdou v stopách svého prapraděda Tomáše nebo prastrýce Jana. Možná z nich budou známí malíři nebo se pokusí angažovat se v hudebním průmyslu, jako jejich otec. Ať už jejich životním scénářem bude politika, umění nebo vlastní sny, předci nad nimi budou bdít.

Dozvěděla jsem se, jaký život měli Alice, Herbert, Jan a Olga Masarykovi. I když některá jejich životní rozhodnutí nebyla lehká, rozhodli se správně a když ne, ze svých chyb se poučili. Všichni čtyři jsou poměrně známí, ovšem nejvíce si vybavíme politika Jana Masaryka, uměleckého malíře Herberta Masaryka a bojovnici za práva žen a věcí sociálně právních Alici Masarykovou.

Adéla Ševčíková

„ Hudební skladatel Josef Suk“

Úvod

 

Krásná hudba, úžasná osobnost a vynikající skladatel, to byl, podle mého názoru Josef Suk.

Pocházím z hudební rodiny, a proto jsem si zvolila téma, související s hudbou.

Skladatelovy začátky nebyly vůbec snadné a mnohdy jeho hudbou mnoho lidí opovrhovalo, dokázal se ale přes všechny tyto útrapy přenést a stal se světově uznávaným skladatelem. A díky tomu se můžeme dnes zaposlouchat do jeho krásné hudby.

Závěr

Sukova skladatelská tvorba je skutečným obrazem Suka jako člověka. Najdeme v ní všechny jeho lidské vlastnosti.

Já osobně si myslím, že tento hudební skladatel byl člověkem opravdu výjimečným. Byl hodný, ale zároveň i přísný, měl rád děti a vůbec všechny lidi kolem sebe. Rád se nacházel ve společnosti a nikdy neměl nouzi o dobrý vtip. Jeho vtipy však nebyly řezavé, ale vyplývaly vždy z jeho nesmírné dobroty srdce a optimistického názoru na lidi.

         Všechny svoje pocity dokázal vložit do své právě skládané hudby. Díky tomu pak vznikaly úžasné melodie, skladby a vůbec všechno, co s hudbou souvisí, takže i jeho instrumentální činnost.

                                                                            Tomáš Dočekal                                                                                                                                          Boj o anglický trůn - Války růží

Úvod

 

Růže, byla již od pradávna symbolem lásky, ale v středověké anglické historii se stala symbolem válek mezi dvěma v té době nejmocnějšími rody Yorky a Lancastery. Konflikt, o kterém píši, se nazývá Války růží, který probíhal v 15. století.
Oba rody se odlišovaly podle barvy růže, kterou měly ve svých erbech. U Lancasterů to byla barva červená,  Yorkové měli bílou.
Tyto boje byly na tehdejší poměry masivní a byly velmi odlišné od všech ostatních, hlavně tím, že proti sobě stály armády, které tvořili převážně profesionální vojáci a šlechta. Mezi další zvláštnost patří i to, že zde bojoval otec proti synovi, bratr proti bratru a nájemce proti pánovi. Z počátku to byl jen rodinný spor, který přerostl do války o trůn.

Jindřich VII. Tudor a konec války (1485 – 1487)

Povstání proti Richardovi III. a volání po Tudorovi nakonec donutila Jindřicha Tudora, aby se vrátil z Bretaně, což se stalo roku 1485, kdy se vylodil se svými přívrženci u Milfold Heaven v jižním Walesu.  Pro Richarda III. to byla poslední rána, jelikož si nemohl kvůli nenávisti lidí sehnat armádu, a proto v bitvě u Bosworthu byl rozdrcen a sám byl zabit. Po této bitvě byl Jidnřich Tudor, jmenován králem Jindřichem VII. Tudor, aby potvrdil to, že může vládnout, oženil se s dcerou Eduarda IV. Alžbětou z Yorku. Potom následovala ještě další nepovedená povstání, která byla však rozdrcena. Tímto skončil konflikt trvající přes 30 let, zvaný jako Války růží.

Důsledky Války růží.

Mezi hlavní důsledky války patří pád rodu Plantagentů, který byl z anglického trůnu sesazen jedním z nejznámějších rodů, Tudorovci.  Tento rod změnil celou Anglii během pár let. Byla nastolena absolutistická monarchie a zároveň to znamenalo konec středověku
a začátek renesance. Hlavní vrstva společnosti, která byla zasažena, byla šlechta, ta byla hlavní součástí armád a také utrpěla velké ztráty v důsledku nákazy černým morem, která tu vypukla ještě před začátkem války růží. Prostý lid  a obchodníci nebyli zasažení, neboť zde bojovala hlavně šlechta a profesionální vojáci.

 

 

                                                                               Marek Těhle

Bitva Tří císařů "

Následky bitvy

 

V noci z 2. na 3. prosince se roztroušené spojenecké jednotky shromáždily u Čejče na cestě vedoucí do Uher. Čtvrtého prosince se konalo setkání Napoleona a císaře Františka. Pátého prosince bylo ujednáno příměří, které car Alexandr přijal, protože na jeho základě se měli Rusové pouze stáhnout zpět   do Ruska. Ti tak učinili s radostí a nechali Rakušany samotné, aby si vyjednali co nejlepší podmínky pro svou zemi. Jednání po bitvě měla pro Rakousko hrozné následky. Na základě bratislavského míru podepsaného 27. prosince 1805  Rakousko ztratilo provincie  Dalmácie, Istrie a Benátsko, ty připadly Napoleonovu italskému království a dále Tyrolsko a Vorareberg, které připadly Bavorsku za podporu Francie. Rakousko muselo také zaplatit 4 000 000 franků jako reparace. Napoleon také přinutil Prusy, aby Bavorsku vydali Ansbach  a další dvě malá knížectví Francii. Hořkou pilulku však Prusům osladil tím,  že jim vydal dlouho držené hannoverské území. Ani jiné vojenské akce plánované spojenci nevyšly. Postup Švédů a Britů proti Dánsku byl příliš pomalý a vylodění Rusů a Britů na Sicílii se také nezdařilo.   
 Bitva však měla velký vliv i na obyvatelstvo. Prostí lidé zakusili útrapy války všude, kde pochodovaly obě armády. Nejhorší situace byla v Bavorsku a Rakousku, protože tudy procházela hlavní síla obou armád. Vojáci si brali, co chtěli, hlavně jídlo kvůli zásobování, ale výjimkou nebyly ani cennosti. Co se týče obyvatel žijících v oblasti bojiště, ti byli nuceni opustit své domovy a s sebou si mohli vzít pouze to, co unesli nebo odvezli na vozech. Zbytek nechali v domech, které byly po bitvě naprosto zdemolovány, a tak zůstala většina lidí na mizině. Měsíc po bitvě zemřel i aktér 3. protifrancouzské koalice William Pitt mladší.  Bitva vedla k rozpadu 3. protifrancouzské koalice  a o rok později v roce 1806 i k rozpadu Svaté říše římské.

Sofie Turnová

„A přece se točí!“

Věta „A přece se točí!“

 

Příběh, že Galileo se po odvolání zvedl z kolen, a řekl „Přece se točí!“- nemůže být pravda. Říct něco takového před úředníky inkvizice by znamenalo takřka jistě rozsudek smrti. Rozšířená domněnka, že celý incident si vymyslel  až roku 1757 novinář Giuseppe Barreti, je však také falešná. Španělské plátno, datované někdy mezi lety 1643 a 1645, zobrazuje Galilea zapisujícího tuto frázi na zeď vězeňské cely. Tady tedy je druhá verze této historky, která také nemůže být pravdivá, neboť Galilei nebyl nikdy uvězněn ve vězení, jak už jsem psala. Malba však ukazuje stejný příběh „Přece se točí!“ („Eppur si muove“), který koloval už od Galileových časů. Další verze se domnívá, že Galileo pronesl tuto větu před arcibiskupem Ascaniem Piccolominim ze Sieny, vzdělaným mužem  
 a sympatizujícím hostitelem, u něhož bydlel v měsících bezprostředně následujících po jeho odsouzení. Galileo prý pronesl tuto poznámku  před arcibiskupem, jež nejspíš napsal své rodině  o této příhodě, která byla později stálým převypravováním nakonec překroucena.

Závěr

 

Co se týče vesmíru a jeho teorie, Koperník, Bruno i Galilei měl svoji. Koperník spolu s Ptolemaiem heliocentrizmus vymysleli, Galilei se ho snažil vědecky potvrdit a Bruno uplatňoval teorii dvojí pravdy a byl přesvědčen  o nekonečném vesmíru, za což jeho cesta skončila na hranici.  
            Mohli jsme nahlédnout do Malého komentáře, tedy na argumenty Mikuláše Koperníka, které měly tak zásadní změnu pohledu na vesmír.   
             A Galilei? Ukázalo se, že nikdy nebyl vězněn a mučen inkvizicí a věta  „A přece se točí!“ nebyla nikdy vyřčena.

 

 

Ema Freiová

Operní pěvkyně Ema Destinnová

Úvod

 

Hudební žánr opera je pro mě uklidnění a krásný poslech, ale každý operu vidí jinak. V 19. a na začátku 20. století to byl fenomén a mírné rozptýlení od války, ovšem pro operní pěvce to bylo těžké období.

         Obdiv operních zpěváků je zasloužený. To, co ukazují na jevišti je mimořádné. A jako jednu mimořádnou operní pěvkyni bych Vám chtěla svou prací představit – Emu Destinnovou. Jejímuž talentu se poddávali všichni lidé ze všech zemí, jíž se dvořil samotný Enrico Caruso a jejíž život nebyla procházka růžovým sadem.
          Ona jako Češka dokazuje, že i normální děvče z obyčejné rodiny pivovarníků a sládků může dosáhnout světového uznání.

 

Mládí a začátky

Ema Destinnová byla operní pěvkyně, která se setkala se všemi významnými umělci své doby a to na konci 19. a na začátku 20. století. Narodila se 26. února 1878 jako Emílie Pavlína Věnceslava Kittlová do rodiny sládků a pivovarníků. Její otec byl velkým ctitelem divadla a opery. Na výstavbu Národního divadla přispíval nemalými částkami.
        Destinnová o svém narození ráda vyprávěla: „Narodila jsem se v hodině, kdy kolem našeho domu šel pohřební průvod
a škaredá jak vrána, s pytlíčky pod očima, až se má matka zhrozila.“

         Oba dva její rodičové hráli na klavír a měli velmi rádi hudbu.
Hudební vlohy se u ní projevily asi v pěti letech. V Milešově u Příbrami, kde tehdy bydleli, se Ema začala učit hrát na housle u Rudolfa Nechvíleho. Později studovala hru na housle u profesora konzervatoře Ferdinanda Lechneraa v Praze si doplňovala hudební vzdělání ještě hrou na klavír. Její matka  si všimla, že Emino pobrukování není ledajaké a že by se nemělo ignorovat. Přezkoušení jejího hlasu se ujal dr. Ludevít Procházka a doporučil odborné školení. Mladé dívky otec se tedy rozhodl svěřit svou dceru do rukou manželů Loewových, kteří přijeli do Prahy z Vídně ucházet se o post profesorů na konzervatoři a když byli odmítnuti, zařídili si soukromou pěveckou školu.
Paní Loewová zpívala pod dohledem Richarda Wagnera pod pseudonymem Destinn. Emu učili od roku 1892 do roku 1897
a pociťovala k nim velké sympatie nejen jako k učitelům, ale i k přátelům a svůj vděk tak vyjádřila převzetím pseudonymu Destinnová .

Dívka sice projevovala úžasný talent, ale její náladovost, temperament a puberta ji ovládaly. Praha jí nebyla dost velká
a v devatenácti letech ji zemřela matka. Ema projevovala však větší zájem o literární drama a napsala tři hry:
,, U cíle“, ,,Dvojí hřích“ a ,,Pod praporem umění“.

Ale to jí neuspokojovalo, do jejího života vstoupila láska a sex, což hluboce až tragicky zasáhlo do jejího budoucího života.
         Měla vášnivou a smyslnou povahu a své první lásky prožila s velkou intenzitou a rozpory, se kterými si nevěděla rady jí doháněly až k pokusu o sebevraždu. Její problémy však pokračovaly dál a komplikovaly začátky u divadla.

 

 

Slámová Kateřina, 9. B

 

Milí čtenáři,

jmenuji se Kateřina Slámová. Moje absolventská práce se nazývá František Gellner a generace anarchistických buřičů. Zabývám se hlavně charakteristikou Gellnerovou, jeho osobností. Název absolventské práce vypovídá o tom, že se bude text točit hlavně okolo Gellnera a místy kolem dalších představitelů generace buřičů, jmenovitě okolo Mahena, Šrámka, Neumanna a dalších. V práci zmiňuji generační otázky, dobu

a prostředí, ve kterém buřiči žili, Gellnerova vyjádření, jeho reakce na společnost a různorodé perspektivy pohledu na svět, které buřiči zaujímali. Práci prokládám rozbory děl a výklady Gellnerovy tvorby.

Toto téma jsem nijak neplánovala, nijak nevyhledávala a náhodou na mě padlo. Osobnost Františka Gellnera mě však zaujala a vzbudila u mě větší zájem, než kdybych si vybírala dopředu a přemýšlela, co z nabízených témat se mi bude psát lépe. Myslím, že fakt, že mi téma připadlo, nijak neovlivnil to, jak bude práce těžká. Spíš mám na tuhle situaci názor takový, že jsem nevědomky trefila do černého. 

 

Život Františka Gellnera

 

Narodil se 19. června 1881 v Mladé Boleslavi. Byl synem ne příliš zámožného židovského obchodníka. Zde vystudoval osmileté gymnázium. Překládal, kreslil a psal do studentských časopisů (časopisy Švanda Dudák, Lucerna). Gellner sledoval časopisy s anarchistickými prvky a přispíval

do nich (Moderní revue, Nový kult). K socialismu a anarchismu ho přivedla moderní filozofie a hlavně jeho otec. V roce 1901 vychází Gellnerovo první dílo, sbírka 34 básní, s názvem Po nás ať přijde potopa!, ve které je obsažena například známá báseň Přetékající pohár. Ve Vídni poté studoval techniku

a v Příbrami na báňské akademii hornický obor do roku 1904. Během studia v Příbrami přispíval do časopisu Nový kult. Z Příbrami se však často přesouval do Prahy a trávil čas s anarchisty. Hlavně s Neumannem, se kterým se během tohoto časového úseku sblížil. Setkával se s anarchisty v olšanské vile St. K. Neumanna, neboli ve vile číslo 45. Gellner nedokončil studie v Příbrami a odešel do vojenské služby v Litoměřicích. Ta ale neměla dlouhého trvání. Po roce ho propustili kvůli jeho anarchismu.

Na vojně přemýšlel o útěku do Ameriky a Afriky. Tyto dvě myšlenky však neuskutečnil. Poté, v roce 1905, Gellner krátce studoval v Mnichově malířství a téhož roku i v Paříži. Zde přispíval do satirických listů (např. časopis Rire) svými karikaturami. Pařížský pobyt přerušil v roce 1908, vrátil se do Čech. Důvodem byl jeho nemocný otec. Rok poté nastoupil v Drážďanech na malířskou akademii, kde studoval pouhý rok, než se znovu přestěhoval do Paříže a žil zde do roku 1911. Pak vrátil do Čech. V Brně pracoval v Lidových novinách, psal prózu. Stal se tak fejetonistou a prozaikem.

Na počátku první světové války narukoval na haličskou frontu. Naposledy byl spatřen v příkopu. Místo nebo okolnosti jeho úmrtí není známo. Dne 13. září 1914, ve svých 33 letech, byl prohlášen nezvěstným. Místo ani datum jeho smrti není známo…

Anna Pozlerová, 9. B

Úvod

Z předmětu Evropské a globální souvislosti jsem si vybrala téma Karel Čapek a dnešek. Ve své práci se zaměřuji
na Karlův život a jeho tvorbu. V druhé části se věnuji dnešnímu pohledu na Karla Čapka. Téma jsem si vybrala,
protože je Karel velmi známý český i světový spisovatel a chtěla jsem se o něm dozvědět více. Je to spisovatel,
který určitě hodně pomohl rozvoji české literatury a upevňování křehké demokracie v nově vzniklé republice.

…..

V roce 1920 se seznámil s Olgou Scheinpflugovou. Olga ve své knize Český román popisuje jejich lásku asi takto: „Byla jsem jeho krásným neštěstím a zase štěstím, celý se vznášel na podivuhodné houpačce citů, ta láska byla trojnásobný chaos.“ V knize ale poukazuje i na to, že Karel se do ní zamiloval hned, zatímco ona city opětovala až po několika měsících. Dá se tedy říci, že Karel byl ve svých třiceti letech ve velké citové tísni. Zanedlouho se dvojice dostává do sporů. Vznětlivé Olgy se zřejmě dotklo, že Karel ji vzhledem ke svým zdravotním potížím nepožádal o ruku. Dopisy ale svědčí, že Olgu opravdu miloval. Zatímco ona řešila situaci velmi rozhořčeně, Karel se snažil problémem proplout klidně. Čapkova rodina neměla Olgu zrovna v lásce. Karel Scheinpflug se ve své knize o tomto problému zmiňuje: „Čím více Čapek cítil jejich negativní postoj, tím citlivějším se stával, když měl reagovat na jejich občasné poznámky.“ I Heleně Karel často hrozil, že jestli se jen slůvkem dotkne Olgy, rozejde se s ní navždycky. Helena ale Olgu popisuje jako neobyčejnou umělkyni. Nepochybně však Olgu zraňovalo, že byla pro Karlovu rodinu anonymní.

Závěr

Celá práce mě velice bavila. Jsem ráda, že jsem měla možnost si ji vybrat. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací o Karlu Čapkovi. Dá se říci, že jsem ho předtím skoro vůbec neznala a tato práce mi pomohla k tomu, abych si na něj udělala velmi kladný názor. Karel Čapek mě zaujal především jako osobnost. Nikdy předtím bych neřekla, jak to byl mírumilovný a vysoce inteligentní člověk. Dále mě na něm zaujalo jeho nadání. Neskutečně se mi líbilo, jak byl zapálen do všeho, co dělal, jak miloval svoji práci, nebo jak miloval Československo a snažil se český národ něco naučit, snažil se ho posunout dál a v tom mi je Karel neskutečně sympatický. Pracovalo se mi dobře, nejvíce mě bavilo psát jeho životopis, díky kterému jsem Čapka více poznala.

Jana Tmějová (9. B) – téma Oscar Wilde

„Byl to bezvýhradně nejduchaplnější mistr konverzace, s jakým jsem se kdy setkal, nejpohotovější, nejvtipnější, nejsmělejší… Nikdo si nemohl dělat naděje, že ve společnosti zazáří oslnivěji než on, ba nikdo nemohl doufat, že vedle něho zazáří vůbec.“
Tato slova prohlásil o Wildovi politik a básník Wilfred Blunt.

Hostitelé se o Wilda div neprali a ti, kterým potvrdil, že přijde na jejich večírek, lákali ostatní hosty tím, že přidali na své pozvánky pyšnou poznámku: „Seznámíte se s panem Oscarem Wildem.“

 

Anastasia Bulkina (9. B) – téma Boris Pasternak

 

V letech 1946 - 1950 byl Pasternak každoročně nominován na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1958 byla jeho kandidatura navržena loňským laureátem Nobelovy ceny Albertem Camusem a 23. října se Pasternak stal druhým ruským spisovatelem
(po I. A. Buninovi), který toto ocenění získal. „Literární noviny“ 25. října 1958 napsaly: „ Pasternak dostal „třicet stříbrných“. Je odměněn za to, že souhlasil plnit roli návnady na háčku antisovětské propagandy… Neslavný konec čeká vzkříšeného Jidáše, doktora Živaga a jeho autora, jehož osudem bude lidové pohrdání.

Dne 29. října 1958 Vladimir Semičastnyj prohlásil (jak později tvrdil, podle pokynů Chruščova): „…jak říká ruské přísloví: I v dobrém stádě se najde mizerná ovce. Takovou mizernou ovci máme i my v našem socialistickém společenství v tváři Pasternaka… Pokud mám porovnat Pasternaka s prasetem, tak prase neudělá to, co udělal on.“

 

 

MEDIÁLNÍ VÝCHOVA

Z OSOBNÍCH ČASOPISŮ

Tichý hluk

 

Je 8:49 a já jsem právě před Poliklinikou Prosek. Vyjedu výtahema ve druhém patře vystupuji.
Vcházím do čekárny, oddělení ORL. Celá čekárna je zaplněná neslyšícími - jak dětmi, tak i dospělými.
Všichni žádají o kochleární implantát. Chtějí slyšet nás, nás slyšící. Chtějí slyšet svět, už nechtějí být za ty „postižené“,
chtějí být normální jako my. Lidé jsou netrpěliví a předbíhají se navzájem.

Jedna maminka s dvouletým chlapečkem se dožaduje operace teď hned. Matky se navzájem dohadují, které dítě má jakou ztrátu sluchu a jaké je více postižené a kdo má přednost. Doktor dělá, co může, objednává lidi na určitý termín na operaci.

Je to děs, malé děti tady řvou, protože je to tady nebaví, puberťáci dělají „tichý“ hluk a ruce jim létají od podlahy ke stropu. Nebaví je tady čekat a já se jim ani nedivím. Už přece chtějí slyšet. Ani jeden si nepřipouští, že svou operací se postupně vytrácí svět ticha a rodí se svět hluku. Netuší, co je čeká, jak jsou sousedé otravní, jak je odporný ranní budík, jak řve letadlo a jak nás slyšící hluk obtěžuje. Mají jen malou představu o světě hluku. V té chvíli přichází jeden vyléčený neslyšící s kochleárním implantátem. On už slyší! Vypráví všem, jaké to je slyšet s tím přístrojem, jaké to má omezení. To že vypadá jako robot! Jak
si je nejistý ve světě slyšících. Jak musí měnit baterie, nesmí přístroj namočit,
na letišti musí mít důkladnější kontrolu a v letadle celý přístroj musí odpojit. Vtom všichni zájemci o tento zákrok procitnou a uvědomí si svou jedinečnou identitu. Odchází. A já jsem konečně první na řadě.

 Další prosím …

 

Obraz krásné dívky

 

Byl jednou jeden sedmnáctiletý hoch, který se jmenoval Jakub. Žil se svojí maminkou a dvěma sestrami
ve vesničce Malíčkov. Otec mu zemřel, když byl velmi malý.

         Každé ráno vstal a až do večera pracoval na poli. Pracovali tam i jeho kamarádi, takže zažili i hodně legrace.
Vždy okolo dvanácté za ním přišla maminka a dala mu oběd.

         Jakub měl za týden narozeniny (osmnácté) a maminka se zeptala:
„Co by sis přál?“

„Jediné co si přeji je, abychom byli všichni zdraví a šťastní.“                         

         Uběhl týden a Jakub oslavoval své narozeniny. Přišel za ním jeho nejlepší kamarád Pavel, dal mu dárek a říká:
„Jakube, rozbal to teď!“

Spatřil obraz krásné dívky, tak se mu zalíbil, že si ho pověsil naproti své posteli, aby na něj viděl.

         Každý večer před spaním na obraz koukal. Rozhodl se, že tu dívku najde za každou cenu. Další den ráno šel za místním starcem, říkalo se o něm,
že všechno ví. Vzal s sebou obraz, ukázal mu ho a zeptal se, jestli neví, kde se tato dívka nachází. Stařec mu řekl:
„Je to dcera zdejšího vládce.“

„Jak to, že jsem ji nikdy neviděl a ani o ní nikdy neslyšel?“.

Stařec mu začal vysvětlovat, že ji král nechce moc ukazovat, protože je jiná než my ostatní, neslyší nás.

         Jakub o tom každý den přemýšlel. Jedno ráno ohlásil mamince, že půjde do světa najít tu krásnou dívku. Maminka s tím moc nesouhlasila, bála se, že by se mu mohlo něco stát. Jakub jí slíbil, že až dívku najde, tak se vrátí domů. Upekla mu na cestu buchty a dala pár zlaťáků.

         Šel a šel celý den…Bylo moc velké horko, tak se zastavil u studánky,
aby se mohl osvěžit a na chvíli si odpočinout. Najednou šla okolo babička a nesla dřevo z lesa. Protože Jakub byl ochotný, tak babičce rád pomohl. Babička
mu poděkovala a dala něco k snědku. Než odešel, tak se jí zeptal, jestli neví,
kde má sídlo zdejší vládce. Babička mu řekla, že hned za tímto lesem. Jakub se vydal na cestu. Než prošel lesem, tak se setmělo, proto si lehl u nejbližšího stromu a usnul.

         Probudil se se zpěvem ptáčků. Vstal a hned se vydal ke království. Přišel ke strážím, ale ty ho nechtěly pustit dovnitř, odvedly ho samy ke králi. Král se ho zeptal, co tu pohledává, a Jakub mu začal vyprávět, jak dostal od Pavla obraz, jak šel za starcem a všechno ostatní.

         Král se po dlouhém vyprávění rozhodl, že mu svou dceru Kristýnku tedy ukáže. Jakub přišel do pokoje princezny a hned jak ji viděl, tak z ní už neodtrhl oči. Bohužel spolu nemohli nijak mluvit, tak se na sebe jen koukali.

         K večeru za nimi přišel král a ukázal princezně na postel, to znamenalo, že už má jít spát. Jakub králi řekl: „Králi, vaše dcera je opravdu přenádherná… dostal jsem nápad, jak s ní začít komunikovat.“ Slíbil králi, že se přesně za týden vrátí a bude vědět, jak s jeho dcerou mluvit.

         Jakub se však nevracel domů za maminkou a svými sestrami, ale šel rovnou za starcem, který mu pomohl najít Kristýnku. Hned jak stařec viděl Jakuba, tak se ho začal ptát, jestli našel tu krásnou dívku z obrazu. Jakub mu začal vše vyprávět a nakonec dodal: „Stařečku, ta princezna je tak nádherná…já bych si s ní chtěl moc promluvit…neporadil bys mi, jak to mám udělat? Moc tě prosím!“ Stařec chvíli přemýšlel a pak ho napadlo, že by Jakuba mohl naučit prstovou abecedu.

         Pět dní se Jakub učil tu prstovou abecedu. Stařec mu řekl: „Jakube, tohle co jsem tě teď naučil, tak to nauč tu tvoji princeznu. Napiš ji na papír písmenka
a ke každému písmenku ji ukazuj ten určitý znak, takhle se budete moci spolu dorozumívat.“ Jakub mu poděkoval a vydal se na cestu za Kristýnkou.

         Přišel ke strážím a ty už věděly, že ho musí pustit a odvést za králem. Král ho vítal s otevřenou náručí. Jakub ho poprosil, jestli by mohl jít za princeznou
a jestli by tady mohl tak na týden zůstat. Král poslal služebnictvo, aby Jakubovi přichystali pokoj.

         Jakub byl celé dny zavřený s princeznou v pokoji a učil ji tam to, co
ho naučil stařec. Po šesti dnech přišel Jakub s princeznou za králem. Jakub
mu ukázal, co ji naučil a přeložil mu, co mu právě říká.

         Král mu byl vděčný a řekl mu, ať si řekne, co chce a on mu to splní. Jakub nechtěl žádné zlato, ale chtěl si vzít jeho dceru za ženu. Král chvíli přemýšlel
a řekl, že pokud tedy Kristýnka chce, tak jim rád vyhoví. Kristýnka souhlasila.

         Jakub poprosil krále, aby vyslal své služebnictvo pro jeho maminku a sestry, chtěl, aby byly na této slavnosti také přítomny.

         Za tři dny se konala svatba, všichni oslavovali, byli šťastní a blahopřáli
novomanželům. Za pár let se jim narodily i děti, Jakub se stal králem a žili spolu šťastně až do smrti.

       

 

                                                                                                      Nicola Koutná

 

ŠPATNÁ ZNÁMKA

 

Proč bych měla říct rodičům, že jsem dostala špatnou známku? Radši přece budu dělat, jako by se nic nestalo, nebo vůbec nepřijdu domů, že jo?

Jednou mi ale tu žákovskou knížku budou muset podepsat. Tak ji hodím na stůl mamce a odjedu na týden třeba na lyžařský výcvik? Až přijedu, tak mě určitě rádi uvidí, ale je možné, že udělám další průšvih. Pojedu z lyžáku s podmínečným vyloučením a bude to ještě horší. Jak se tomu teda vyhnu? Můžu se chovat slušně, mít dobré známky a budu pomáhat rodičům. No to sotva…už se vidím. Nevydrží mi to ani jeden den. Asi jim tu žákovskou knížku se špatnou známkou dám a vyslechnu si jejich kázání.

Budu dělat, jak mě to hrozně mrzí, možná se i rozbrečím jako na prvním stupni.

 Ze mě bude asi herečka. „Měla bych se dát na pražskou Konzervatoř.“ Ano, to se mi honí hlavou, když na mě křičí rodiče a v jejich křiku se opakují věty jako je například „Nic z tebe nebude!“

Po vyslechnutí kázání se radši pomalu odebírám do svého pokoje, abych uvolnila napětí a byla v bezpečné vzdálenosti od rodičů. Jen v hloubi duše vím, že teď nesmím provést žádnou lumpárnu, abych nebyla potrestána mnohokrát více než za normálních okolností.

         Tak stálo to všechno za to? Není prostě lepší se příště na ten test připravit? Sice mě za dobrou známku stejně nepochválí, protože ta je pro 
ně samozřejmostí, ale aspoň mi nevynadají.

 

                                                                                                                             Marcela Baťhová

 

Co je to nic

 

Sedím ve škole. Venku je nádherně a já musím sedět ve škole. To je snad naschvál! Paní učitelka vykládá učivo pro mne nezajímavé, leč asi nutné pro život. Začínám se nudit a přemýšlet o plánech na víkend. Vtom si mě paní učitelka všimne a napomíná mě. Já se omlouvám a předstírám, že pracuji.   
                Do konce hodiny zbývá ještě půl hodiny, ale připadá mi to jako věčnost. Začínám si povídat se spolužákem. Paní učitelka si mě opět všímá a hned se mě ptá, co dělám. Já odpovídám, že nic. Ona na to, nic? Co je to nic? Já říkám nic je nic. Néé! Ty neděláš nic, ty zlobíš. A takhle nic nevypadá. Já se však ptám, jak tedy vypadá nic. Paní učitelka se zamýšlí a odpovídá, ať nad takovými věcmi raději nepřemýšlím. A vrátila se k výkladu.      
             Mně to však nedá a musím pořád přemýšlet, jak vlastně vypadá to velice zajímavé nic. Konečně zazvonilo a já můžu jít domů.   Následovalo přivítání a tradiční otázka. Co jste dělali ve škole? Nic. Nic? Ano, nic. Máma se mě nechápavě ptá znovu. Nic? Já opět odpovídám, že nic, a odcházím se naobědvat. Máma za mnou přichází a vyčítá mi, že se ve škole flákám. Já s klidem odpovídám, že jsme s paní učitelkou diskutovali o pojmu nic. Aaaa, tak to potom jo. A odchází. Já však přemýšlím, co je to nic. Po celém víkendu stráveným přemýšlením nad tím, co je to nic, jsem konečně přišel na to, že, nic je nic.      

 

                                                                                                              Michal Schubrt

                                                                                             

TICHO

 

Ticho, obyčejné ticho, řeknete si. Proč vás otravuji zase nějakým tichem, co je na něm zvláštního, proč psát o tichu, které každý zná?

         Zná? Opravdu? Znáte ticho? Každý si o něm troufne napsat, i já, ale znám ho já vůbec? Zkuste se tedy spolu se mnou do něj zaposlouchat, nechat se jím prostoupit.

         Tááák, vypnu rádio, křeček spí, tedy pokud ještě žije. Nic mě tedy nebude rušit a budu poslouchat jen to slastné ticho. Už jste si taky všechno vypnuli? Zkusíte to se mnou? Že nemáte na takové hlouposti náladu ani čas? Nevadí, stačí mi, že si zrovna čtete aspoň o tom mém tichu. A teď nebudu chvíli psát, aby mě nerušil ani klapot klávesnice, a pak vám řeknu, jak na mě ticho zapůsobilo…

 

Tak, a už jsem zase tady. Ale zrovna můžu s tím psaním i skončit, žádné ticho jsem totiž neslyšela, nemůžu tedy o něm napsat ani půl slova. Myslela jsem si, že o něm vím všechno, ale bohužel, nevím o něm vlastně vůbec nic. Asi jako ten. No však víte kdo, ten jak věděl, že nic neví. Já sice nemám tu jeho moudrost, takže ještě nevím, že nic nevím, ale vím aspoň, že nevím nic o tichu.

Když nemůžu psát o tichu, napíšu aspoň, proč o něm nemůžu psát, proč jsem ho neslyšela.

         Když jsem se zabořila do pracovního křesla, tedy na nepohodlnou, rozvrzanou otočnou židli, zjistila jsem, že první, co ruší mé ticho, je tikot hodin. Zvláštní, doteď jsem ho ani nevnímala. Tik-tak, tik-tak… Sundala jsem je ze stěny, strčila do skříně a pro jistotu překryla ještě polštářem. A myslela jsem si, že mám vyhráno. Houby jsem měla a ne vyhráno. A nepomohlo ani, že jsem totéž udělala s budíkem, o kterém jsem předtím ani netušila, že taky slabounce tiká.

         Hned poté, když jsem se do sebe znovu ponořila, uslyšela jsem zvenku startující auto, pak nějaký vzdálený křik, štěkot psa, ptačí zpěv, no nebudu vyjmenovávat všechno, co i přes zavřené okno ke mně zdálky doléhalo. Ani zlomek vteřiny ticha. Dobrá, od čeho máme fantazii. Zkusím si představit, že jsou okna zvukotěsná. V tu chvíli slyším, jak si sousedé seshora něco povídají. Ne, že by křičeli, to bych pak kolikrát mohla i zapisovat slovo od slova. Slyšela jsem zkrátka jen jakési vzdálené neartikulované hlasy. I od nich jsem se v mysli odpoutala, vtom slyším, jak šumí, byť jen neznatelně, počítač. Fajn, vypnula jsem ho a zkouším dál ulovit aspoň záblesk ticha. V tu ránu se k hlasům od sousedů seshora přidalo jakési vzdálené klepání, cinkot, praskání, šumění. Už nejen seshora, prostě odevšad, jakoby ze všech stran. Ani se nedalo rozeznat, co ty jednotlivé drobné zvuky mohly představovat, ale lítaly si prostě kolem mé hlavy jako komáři o letní noci u vody.

         Došlo mi, že tudy cesta nevede. Zkrátka, ať bych byla kdekoliv, vždycky jakýsi zvuk uslyším. Ledaže bych byla zavřená v nějaké laboratorní zvukotěsné místnosti. Sice netuším, kde bych se k nějaké takové dostala, ale připusťme, že 

nejspíš i takové jsou. Možná nahrávací studia, když se vypnou všechny přístroje? Proč ne, od čeho mám svou představivost? Pomyslně vypínám všechny zvuky ze všech stran, abych se pohroužila jen a jen do sebe a zkusila přeci nakonec ulovit alespoň zlomeček ticha, vždyť meditovat už taky trochu umím. Hroužím se do sebe, vnější zvuky utichají a čím víc se mi vzdalují, tím víc… Ne, zase žádné ticho, začínám vnímat svůj tep, jak se mi ozývá zevnitř v uších, krev, jak mi šumí v žilách a cévkách, i dech slyším, pokud ho zrovna nezatajím.

         Vzdávám to. Sice nevím, jak ticho vypadá, ale už aspoň vím, že v životě žádné není. Ve skutečnosti ho uslyším teprve tehdy, až přestanu dýchat, zastaví se mi srdce a nebude mi kolovat tělem krev. Dřív se sice nedozvím, jak takové ticho vypadá, ale aspoň se můžu těšit, že to snad jednou zjistím. Obávám se však, že o to se už s vámi na Twitteru asi nepodělím. Nikdo nám zkrátka ticho zprostředkovat nemůže, musíme k tomu svému dospět každý sám…

 

                                                                                                                 Kristýna Pšeničková

 

 

Aplikace technických předmětů

 

Úvod – Adam Jacko

Od mého dětství se zajímám o vše co má motor. Od mých deseti let jezdím s traktorem a snažím se je opravovat. Žijeme na vesnici, na zahradě chováme zvířata, dvě ovce, dvě kozy, jednoho kozla, dva králíky a dvě kočky. O ně se starám převážně já a táta, ale někdy mi pomůžou i sourozenci. Na statku máme v dílně tři traktory. Všechny to jsou Zetory (Zetor 25A, Zetor 25K a Zetor Super 50). Náš nejnovější stroj je kombajn Claas Merkur z roku 1963. Stroje mám moc rád a neberu je jenom jako věc, ale jako pomocníka. Po základní škole půjdu na střední průmyslovou školu na obor strojař.

Příklady

Kolikrát se musí otočit kolo od traktoru, když jedno přední kolo má poloměr 40 centimetrů a druhé zadní kolo má poloměr 70 centimetrů, aby traktor urazil trasu dlouhou 3 kilometrů?

 

přední kolo                                    

 π = 3,14

d = 80 cm

Op = ? [cm]

Op =  π ∙ d

Op = 3,14 ∙ 80

Op = 251,2 cm

zadní kolo

π = 3,14

d = 140 cm

Oz = ? [cm]

Oz = π ∙ d

Oz = 3,14 ∙ 140

Oz = 439,6 cm

3 km = 3 000 m

251,2 cm = 2,512 m

439,6 cm = 4,396 m

3 000 ÷ Op = ?

3 000 ÷ 2,512 = 1 194,26

3 000 ÷ Oz = ?

3 000 ÷ 4,396 = 682,44

Přední kole se musí otočit 1 194,26 ×, aby urazilo trasu dlouhou 3 kilometry. Zadní kolo se musí otočit celkem 682,44 ×, aby urazilo trasu dlouhou 3 kilometrů.

 

Za jak dlouho kombajn s lištou o rozměrech 2,8 metrů poseká pole o rozloze 3 hektarů, když pojede rychlostí 6,2 km/h a ještě musí po každé posekané půlce hektaru vysypat zrní do přívěsu, což bude trvat 10 minut?

 

1 m/s = 3,6 km/h

kombajn 6,2 km/h = 2 m/s

1 hektar = 100 metrů na 100 metrů

za jak dlouho přejede pole100 ÷ 2 = 50 sekund

kolikrát bunde muset přejet 1 hektar pole 100 ÷ 2,8 = 35,71

35,71 ∙ 50 = 1 785,5 sekund = 29,76 minut

jeden hektar = 29,76 minut

29,76 ∙ 3 = 89,28 minut

10 ∙ (3 ∙ 2) =

10 ∙ 6 = 60 minut

celkový čas89,28 + 60 = 149,28 minut

Kombajn i s přestávkami na vysypání zrní bude 3 hektarové pole sklízet 2 hodiny 29 minut a 28 vteřin.

 

Vypočítej délku trasy Zetoru 25, když víš, že celou dobu jel maximální rychlostí 32 km/h po dobu 20 minut.

v = 32 km/h

t = 20 min. =  hodiny

s = ? [cm]

s = v ∙ t

s = 32 ∙

s=  10, 66 kilometrů

Zetor ujel vzdálenost 10,66 kilometrů.

 

 

Vypočítej práci motoru Zetoru 12045. Když víte, že jeho výkon je 250  za 45 minut?

P = 25

t = 45 minut

 

Vypočítej vykonanou práci traktoru Zetor 125 45, když víte, že jeho výkon je 250 W za 45 minut.

P = 250 W

T = 45 minut

W = ? [J]

 

W = P ∙ t

W = 250 ∙ 45

W = 11 250 J

Traktor Zetor 120 45 vykonal práci 11 250 J.

Závěr

         Jsem moc rád, že jsem si vybral právě toto téma. Než jsem začal zpracovávat text , jsem něco o historii Zetoru věděl, ale teď toho vím mnohem víc a jsem za to rád. Taky mě překvapilo, jak takový velikán jako je firma John – Deere, chtěl pod svým jménem vyrábět traktory Zetor. Ještě jsem se dozvěděl, že Zetorů bylo vyrobené takové množství. Zetor měl sice před pár lety problémy, ale už se postavil na nohy a zase se pomalu vrací mezi elitu výrobců traktorů v Evropě a vyrábí kvalitní stroje

 

 

Úvod – Marek Pospíšil

O autobusy se zajímám a dopravu jako takovou mám rád. Zajímalo mě, jak se autobusy postupem času vyvíjely a inovovaly. V práci popíši typy autobusů vyráběné českými firmami Karosa, SOR a TEDOM (který již autobusy nevyrábí. Dále budu psát o motorech. Můj nejoblíbenější autobus je Karosa B 731, který již v Praze nejezdí. Zajímá mě také srovnání mezi SORem NB 12 a Karosou CITYBUS a porovnání SORu NB 12 se starým autobusem TATROU 24 z roku 1938. 

 

1) Průměrná rychlost linky 177 v Praze

Délka autobusové linky číslo 177 je 28 km a autobus trasu ujede za 75 minut (i se zastavováním na zastávce). Jakou jede průměrnou rychlostí?

s = 28 km

t = 75 min = 1,25 h

 

v = ? km/h
 

Průměrná rychlost autobusu na lince 177 je 22,4 km/h.

2) Výkon motoru autobusu

Vypočítej výkon motoru autobusu, jestliže je práce motoru 12 780 kJ za 1 hodinu.

W = 766 800  kJ = 766 800 000J

t = 1 h = 60 min = 3600 s 

P = ? kW

 

 

 

 

 

Výkon motoru autobusu je 213 kW.

 

3) Práce autobusu

Vypočítej práci autobusu IVECO URBANWAY 18 za 2 hodiny, pokud víme, že výkon motoru je 294 kW.

P = 294 kW = 294 000 W

t = 2 h = 7200 s 

W = ? J

Autobus IVECO URBANWAY 18 vykoná práci 2 116 800 KJ za 2 hodiny.

První autobusy se vyvíjely pomalu. Prvně byli kočáry tažené koňmi, nadále se přidával motor. První pojmenování autobusu bylo omnibus.    O zavedení omnibusové dopravy se pokusili v roce 1823 v Paříži            a v roce 1829 v Londýně. Toto téma jsem si vypral proto, jelikož jde dnes  o velmi rozšířený druh dopravy, autobusem jezdím skoro každý den       a také se o dopravu zajímám. Mám doma dostatek odborné literatury. Čekal jsem, že půjde o lehké téma na zpracování, ale postupem času se to zhoršovalo. Doufám jsem, že se dozvím, co ještě neznám.  Zpracovávání práce mě bavilo, pracovalo se mi dobře. Dozvěděl jsem se něco o historii největších českých výrobců autobusů Karosa (dnes IVECO) SOR a TEDOM, jaké autobusy vyrábějí, jaké je pohání motory   a spoustu dalších věcí.

 

Úvod -  Širůčková Klára
         V okamžiku, kdy začínalo lidstvo zaznamenávat svá díla pro budoucí generaci, nikdo nepomyslel,
že právě tyto postupy při počítání budeme používat i o několik stovek let později.
         Matematika ve starověkém Řecku prospěla a pomohla k vývoji matematiky. Způsoby řešení matematických problému,
vytvořené od 5. století př.n.l. do 2. století př.n.l., se používají dodnes.
         Je velmi zajímavé, jak matematici té doby dokázali vymyslet
tak propracované výpočty a výsledky bez současných, moderních prostředků.
         Téma jsem si vybrala, protože mě zajímal život a práce těchto známých matematiků.
  Závěr
         V této absolventské práci jsem se věnovala životu matematiků,
kteří se proslavili ve starověku a jsou známí i v dnešní době. Díla zaznamenaná v této práci
se stala součástí matematiky.
         Velmi zajímavý byl pro mě příběh Archiméda, kdy přišel na svůj zákon.
Překvapila mě smrt matematičky Hypatie. Myslím si, že důvod její smrti bylo její pohlaví.
Jelikož byla Hypatia lepší matematička než někteří matematici, muži záviděli.
         Matematika starověkého Řecka je velmi oblíbené téma, s literaturou
jsem neměla problém. Autoři knih se v některých údajích však neshodovali,
proto jsem vybrala takový fakt, který byl ve více knihách.

 

 

 

 

 

 

 

Témata absolventských prací ve školním roce  2014/2015

   ČASOVÝ HARMONOGRAM

  • pro ATP, EV, EGS - každý předmět začíná dle pokynů vyučujících
  • EV - již od prosince výpisky 
  • nejprve studium ze čtyř knižních zdrojů s výpisky
  • konec února, březen - z výpisků souvislý text - bez úvodu a závěru
  • následná konzultace s vyučujícím
  • doplnění potřebných informací z internetu a dle pokynů vedoucích prací
  • do konce dubna přepis do PC
  • květen - závěrečné úpravy, obrázky, úvod, závěr, resumé; tisk; příprava prezentace v PowerPointu
  • nácvik prezentace
  • 9. 6. - 11. 6. - obhajoby AP
  • pro MV platí specielní harmonogram, žáci pracují průběžně na svém osobním časopise /mají uvedeno u zápisů/

IX. A 

ATP

EGS

EV

MV

Bartoněk Filip

Burza a otázky finanční gramotnosti Osud Emila Zátopka                                           Jamajka Osobní časopis                           

Barvíř Lukáš   

Jak zacházet s penězi Husitský král - Jiří               z Poděbrad Největší přírodní katastrofy 21. století Osobní časopis
Baťhová Marcela Origami a tangramy Rod Baťů a Zlín Chov koní v České republice Osobní časopis
Boček Matěj

Historie vývoje mobilního
telefonu

Jan Hus - náboženský reformátor Pivovarnictví             a vinařství v ČR Osobní časopis
Bokstefflová Nicola Vývoj a základní principy činnosti počítače Přes dráty i ponorkou Obnovitelné zdroje energie Osobní časopis
Dočekal Tomáš Magnetismus kolem nás Boj o anglický trůn - války růží Biomy světa a jejich ohrožení Osobní časopis
Freiová Ema Historie čísla a číselná magie operní pěvkyně Ema Destinová Postavení žen          v současném světě Osobní časopis
Gorylová Lucie Jak a proč funguje televize Osudová Bílá hora Indie Osobní časopis
Chochol Michael Využití fyziky ve sportu, který provozuji Voják a politik gen. Ludvík Svoboda Léčiva Osobní časopis
Jiráňová Anna Historie měření času Pád Napoleona Bonaparte Zoologické zahrady a jejich poslání Osobní časopis
Kletečková Monika Historie a technický princip fungovámí městské dopravy Železný kancléř Otto von Bismarck Problémy rozvojových zemí - Afrika Osobní časopis
Koutná Nicola Elektřina a její využití - elektrárny Nástup Lucemburků na český trůn Planeta Země         ve vesmíru Osobní časopis
Machová Yvetta Veřejný rozpočet Děti T. G. Masaryka a jejich osud Ohrožená fauna Austrálie Osobní časopis
Michálek Petr Základní principy a využití počítače Pražská domovní znamení

Paraziti

Osobní časopis
Pavlík Adam Principy fungování hračky jojo Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki Japonsko Osobní časopis
Pšeničková Kristýma Přenos zvuku a jeho využití Rudolf II. a jeho alchymisté Odpady Osobní časopis
Schubert Michal Reálné náklady na rekonstrukci sprch pro TV Dobytí Berlína 1945Ohniska napětí       ve světě Osobní časopis
Skondrojanis Michal nevybráno - z 60 témat Zrádce nebo hrdina - Alois Eliáš Památky UNESCO   v ČR Osobní časopis
Spěvák Milan Fyzika a počasí Mocný Přemyslovec Václav II. Ochrana přírody      v ČR Osobní časopis
Spěváková Simona Brýle včera a dnes Pražské povstání - 5. 5. 1945Zvířecí "finty" Osobní časopis
Ševčíková Adéla Akustika a hudba Hudební skladatel Josef Suk Drahé kameny Osobní časopis
Těhle Marek Život bez elektřiny Bitva tří císařů Doprava a její vliv
na životní prostředí
Osobní časopis
Turnová Sofie Základní technické principy fotografie, historie vývoje A přece se točí Přírodní rizika          na Zemi Osobní časopis
Zákostelecký Jiří Motory Kníže Boleslav II.               a Slavníkovci Auta a životní prostředí Osobní časopis

 

IX. B

         ATP     EGS   EV       MV
Blahnová Kristýna Historie měření délky                                                            Vrabčák Edith Piaf Deprese a sociální fobie                            Etika novinářské práce
Bulkina Nasťa Maják - pomocník námořníků Boris Pasternak Tygři    Osobní časopis
Cocoria Georgio Solární energie Fryderik Chopin Přírodní katastrofy Reklama                  v médiích
Čerych Adam Světlo a stín Mohutná hrstka Domestikovaná zvířata Vývoj tiskových technik
Divincová Martina Brýle včera a dnes Rafael Kubelík Island Osobní časopis
Hoang Tomáš Ekonomika v ČR a         ve Vietnamu Smetanovi předchůdci Povrchový vulkanismus Osobní časopis
Jacko Adam Traktory včera a dnes Sir Nicholas Winton a ti druzí Tichomořské ostrovy Osobní časopis
Kadlec Tomáš Fyzika ve sportu Život a dílo                E. F. Buriana Povodně Osobní časopis
Kymličková Zuzana Historie měření času Antoine de Saint Exupéry Závažná onemocnění Máme rádi český jazyk
Kysela Jiří Historie a vývoj motorky Hudba 20. století Kamionová doprava     a životní prostředí Tisk                           v Čechách před rokem 1848
Netrestová Tereza Rekonstrukce třídy Jiří Šlitr Kočkovité šelmy Příběh novinářské fotografie
Nguyenová Anna Origami a tangramy Český hudební klasicismus Ohrožená zvířata Asie Osobní časopis
Pospíšil Marek Autobusy včera a dnes Pink Floyd, psychedelický rock MHD a životní prostředí Osobní časopis
Pozlerová Anna Moje cestovní kancelář K. Čapek a dnešek Poruchy příjmu potravy Osobní časopis
Ságlová Simona Horkovzdušné balóny J. J. Ryba a Česká mše vánoční Třídění               a recyklace odpadu Osobní časopis
Slámová Kateřina Magnetismus kolem nás František Gellner Pohlavní choroby Český tisk                 v době 2. sv. války
Širůčková Klára Matematika ve starém Řecku Alice Herzová-Sommerová; Holocaust a klavír Nejohroženější zvířata světa Osobní časopis
Tmějová Jana Historie fotografie Oscar Wilde Vlci Osobní časopis
Václavíková Eliška Planety sluneční soustavy

Provokativní režisérka Věra Chytilová

Ochrana přírody ČR Naši významní novináři
Vášová Šárka Fyzika v počasí John Lennon            a Beatles Doping Osobní časopis
Večeřa Filip Historie bicyklů Bohuslav Martinů Oceány Osobní časopis
Zhumabayev Saifulla Zrcadla kolem nás Osobnosti českého hudebního baroka Vodní  plochy    v ČR Osobní časopis

 

 

Témata absolventských prací ve školním roce 2013/2014

  

  9. A 

ATP

EGS

EV

MV

Bartoška Petr

 Větrná elektrárna

Problematika sekt

Viry a virová onemocnění

Golf dnešní doby

Bauerová Valentýna

Život bez elektřiny

Nobelovy ceny míru

Káva a čaj

Bylo nebylo …

Brendelová Lucie

Druhy energie

Život v Evropě

Tropické a deštné lesy

Knihy nás baví

Davidík Daniel

Fyzika na stavbě

Státní svátky

Potravní specialisté

Svět operačních systémů

Fialka Vojtěch

5 pokusů

ČSR 1967 - 1968

Odpady

Svět počítačů

Hrach Libor

Solární elektrárna

test

Průmysl a životní prostředí

Svět motorek

Krtilová Tereza

Elektrospotřebiče a jejich funkce

Český film

Čokoláda

Sportujeme v létě

Macík Michal

Jaderné elektrárny

Zbraně, které změnily válku

Ohniska napětí v Asii

Pod palbou plastu

Nguyen Duy Duc

Vodní elektrárny

Srovnání pověstí

Vietnam

Anime no Sekai

Oplištil Marek

Teplo

Evropa na přelomu 20. a 21. st.

Vnitřní síly země

Je tam někdo?

Polák František

Páka, kladka

František Drtikol

Kulinářské speciality světa

Záběr

Přerovská Michaela

Elektřina

Margaret Thatetcherová

Ropa

Diplomacie pro …

Pšeničková Tereza

Duha

Divadla malých forem - 1

Skauting

Zdraví nás baví

Sahánek Martin

Šíření zvuku

Dobývání vesmíru

Vnější vlivy země

Život na laně

Šmulyha Julianna

Optika - dalekohled

Mezinárodní vztahy

Pouště

Život

Stefanová Eliška

Zrcadla

Hlad ve světě

Paraziti v lidském těle

Můj Svět

Stefanová Tereza

Magnetismus

Soužití etnických skupin

Problémy rozvojových zemí

Svět sám pro sebe

Tomanová Barbora

Fontány

Divadla malých forem - 2

Kočkovité šelmy Afriky

Život v sedle

Tula Jevgenij

Samohyby

Stopy totality

Psovité šelmy, jejich ohrožení

TOP 5

 9. B

 

 

 

 

Goll Martin

Život bez elektřiny

Operace Valkýra

Arktida a Antarktida

World Food

Hájek Daniel

Vynálezy, které změnily svět

Českoslovenští letci a bitva o Anglii

Neobnovitelné zdroje energie

Denní tisk

Dočkalová Iveta

Horkovzdušný balón

Jan Žižka z Trocnova

Zdravá výživa a problematika trávicí soustavy

Návykové látky

Dolanská Nikola

Rekonstrukce mého pokoje

Alžběta Bavorská a její život

Pronikání civilizace do kultury posledních primitivních kmenů světa

Cestování křížem krážem

Havlíková Aneta

Fyzika v počasí

Bitva u Lipan a malíř Marold

Návykové látky a jejich zneužívání

Style

Kašparová Simona

Jan Kašpar a počátky aviatiky v Čechách

Marie Terezie a její děti

Sopky

Desing pod lupou

Kolářová Petra

Optické přístroje

Heliodor Píka

Jaderná enrgetika

Gastronomka

Chalupa Tomáš

Železnice v České republice

Albrecht z Valdštejna

Oceány

Internet

Lopatkin Dmitry

Cestovní kancelář

Blokáda Leningradu

Nový Zéland

Časopis o cizincích

Lysov Dmytro

Historie měření délky

Kozáci

Druhohory

Cizinci

Petrová Lucie

Origami a tangramy

První pražská defenestrace a Jan Želivský

Civilizační choroby

Time Bomb

Rejha Natan

Lodě, vztlaková síla a hydrostatický tlak

Vylodění v Normandii

Doprava a její vliv na životní prostředí

Česká televize

Rindová Daniela

Jednoduché stroje

Gaius Iulius Caesar

Chov a péče o koně v současnosti

Časopis

Syrda Vadym

Čínské vynálezy

Hrady a rytíři

Obnovitelné zdroje energie

Bulvár

Širůčková Andrea

Zrcadla a jejich využití

17. listopad 1939 a Jan Opletal

Drahokamy a polodrahokamy

Jewels

Talknerová Petra

Světlo a stín

Francouzská revoluce a osud královské rodiny

Sloni a jejich ohrožení

Arte

Turnová Ema

Vývoj fotografie

Divadlo Semafor

Alkoholy

Ireland company

Viesnerová Adéla

Zvuk a záznam zvuku

Královna volantu – Eliška Junková

Léčivé rostliny a jejich využití

Animals a svět kolem nich

Vlček Jakub

Lanovky

Atentát v Sarajevu

Gorily

Sportovní komentátoři

Voců Denisa

Čas

Sametová revoluce a Václav Havel

Zuby, dentální onemocnění a dentální hygiena

Healthy mind


 
Ukázky z absolventských prací

Evropské a globální souvislosti

Státní svátky

Úvod

          Jako téma pro svoji obhajovací absolventskou práci z EGS jsem si vybral státní svátky. Abych se přiznal, vždycky jsem měl se svátky problém, nikdy jsem nevěděl, kdy se slaví, a když už nějaký svátek byl a my nešli do školy, i přes každoroční opakování jsem stále nevěděl, proč a co to vlastně slavíme. Chtěl jsem tuto skutečnost změnit. Zároveň se mi líbí i jeho relativní uzavřenost. Moc se mi nezamlouvají témata otevřená (např. stopy totality), protože si nedovedu představit, jaké všechny informace si ode mě téma žádá, aby nabylo smyslu.
U státních svátků jsem již od prvního okamžiku věděl, co by práce měla obsahovat a jak by měla probíhat.

            V práci najdete především samotné svátky, kde je popsána událost či osoba, na jejichž základě svátek slavíme, dále zde ale nechybí malá ukázka z historie a budete si moci trochu popřemýšlet v části, kde hledám pointu v samotném slavení státních svátků. A protože jsem cítil, že státní svátky by měli lidi, ale především už děti znát, přidal jsem i opakovací část, protože, jak všichni známe, opakování je matka moudrosti. Bylo by pěkné, kdyby se jednou z mé práce stal nějaký inspirativní učební materiál.

V příloze najdete seznam všech českých svátků a seznam významných dnů Československa v letech 1948 – 1989.

2.11. Den válečných veteránů

11. listopad

významný den

            Tento svátek se ve světě slaví již od roku 1929, v Československu od listopadu 2001. Jak už název napovídá, tento svátek ctí památku vojáků, kteří zažili peklo světové války. Přesně 11. 11. roku 1918 v 11 hodin a 11 minut bylo podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem, což znamenalo ukončení bojů 1. světové války. Symbolem tohoto svátku je květ vlčího máku podle básně, kterou složil v zákopech voják, Kanadaň John McCrae, nedaleko belgického města Ypres. Vlčí máky vyrůstaly na polích rozrytých válkou jako jediné květiny.

Úryvek básně:

„Na polích flanderských vlčí máky kvetou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde hrob je náš a je to možná zdání,

že včera žili jsme a byli milováni.

Náš boj teď jiní převezmou.

Do vašich rukou vkládáme teď svou

hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal.

Když rozkvétá lán máků červených,

my nechtěli jsme spát na polích flanderských.“ 

                                                                                     Daniel Davidík

 


 

  Chudoba a hlad ve světě

Jako téma ke své práci z Evropských globálních souvislostí jsem si vybrala chudobu a hlad ve světě, hlavně proto, že mě tento problém zajímá už dlouho.

Hlad je jedním z nejhorších a největších globálních problémů, co je mezi námi už po tisíciletí, stejně tak chudoba. Skoro třetina lidí nemá co jíst a polovina žije v chudobě. Někteří si vydělávají svou prací jen 1 USD na den, z čehož by měli uživit nejen sebe, ale i svou rodinu. Někde jsou lidé, co každou vteřinou bojují o život a dali by cokoli za kapku vody nebo kousek chleba, přitom jinde se lidé mohou jídlem přejídat k prasknutí. S tím je rozhodně něco špatně, ale kde je problém? Myslím si, že spousta lidí o problému hladu a chudoby slýchává, ale nějak si to neuvědomuje a neřeší to, protože se jich to netýká. Toto byl jeden z důvodů, proč jsem si vybrala tohle téma. V mé práci jsem chtěla ukázat pravou hloubku hladu a chudoby. Už dlouho mě to zajímá, hlavně od té doby, co jsem sama viděla, jaké to je žít v extrémních podmínkách. V této práci jsem se zaměřila zvlášť na chudobu a zvlášť na hlad a na to, jak spolu souvisí. Aby má absolventská práce nebyla jen o faktech a teoriích, přidala jsem své zážitky související s tímto tématem, které mě šokovaly. Protože chudoba a hlad zasahují do životů miliardám lidí, pokusila jsem se najít nejjednodušší způsoby, jak i obyčejný člověk, jako já nebo vy, může pomoci.  

 

                                                           Eliška Stefanová

 


 

Albrecht z Valdštejna

Albrecht a Keplerův horoskop

 

Jan Kepler byl císařský matematik a hvězdář. Jeho hlavním zdrojem příjmů bylo sestavování horoskopů a jeho horoskopy byly také velmi žádané. Kepler byl vědec a tak se snažil udržovat odstup od astrologů, kteří si často některé věci vykládali po svém. On zůstával mnohem opatrnější ve svých závěrech.

Kepler měl dobrou pověst, co se týče sestavování horoskopů a tím zaujal i Valdštejna. Albrecht chtěl ale zůstat v anonymitě, proto poslal ke Keplerovi své dva prostředníky, kteří mu měli sdělit jen Albrechtovo datum narození. Kepler pak pro Albrechta horoskop skutečně vypracoval. Podle seskupení hvězd při Valdštejnově narození charakterizoval jeho typ osobnosti takto: bystrá a inteligentní, nicméně s asociálními sklony. Dále už v horoskopu stál obraz nemilosrdného člověka, který by klidně upsal duši ďáblu,bude ukrutný a lakomý. Na druhou stranu horoskop Albrechtovi předpověděl úspěšnou kariéru tím, že dojde k vysoké hodnosti a bude velmi bohatý. Poté horoskop ale spíše vypovídal o Albrechtovi součastném (1608), než pohledu do budoucna. Valdštejn se totiž postupem času hodně změnil. V té době pro něj tato věštba o úspěšné kariéře vyzněla velmi optimisticky. Nedával ani Keplerovi za vinu některé, až urážlivé výrazy, které se objevili v horoskopu. Horoskop upevnil Albrechtův zájem o astrologii a hvězdopravectví.

                                                                                  Tomáš Chalupa

 

 


 

 

 Blokáda Leningradu

Veškerá tato horečná aktivita na posílení obrany Leningradu byla odrazem Stalinova rozhodného úsilí zaměřeného na zracionalizování velení Rudé armády a na jeho ovládání z Moskvy. Mezi 30. červnem             a10. červencem ustavil vůdce Státní výbor obrany a poté i vrchní velení ozbrojených sil, aby centralizoval kontrolu nad válečnými akcemi  10. července také nařídil lidovému komisariátu obrany (NKO), aby vytvořil hlavní velení Severozápadního frontu a Severní baltské flotily. Vorošilov, na něhož vojenská ofenziva dotírala ze severu i z jihu, zreorganizoval 13. července velitelské struktury v jednotkách, které pod jeho vrchním velením operovaly na jihozápad od Leningradu.

Zatímco Reinhardtovy jednotky vítězně pochodovaly k Luze, Mainsteinův LXI. motorizovaný sbor a I. armádní sbor s jistotou postupovaly na východ k Novgorodu a k městu Staraja Russa. Osmá pancéřová divize jako předvoj LVI. sboru provedla velkolepý úvodní krok kupředu, překonala čtyřicet kilometrů a 13. července dosáhla města Solcy. Když pominula krize u Solců, pokračoval I. armádní sbor v postupu, a 30. července obsadil Šimsk.

Po nezdaru protiútoku u Solců požadovalo vrchní velení ozbrojených sil po Vorošilovovi, aby posílil své obranné postavení na Luze. 15. července mu také nařídilo zjednodušit velitelskou strukturu vytvářením menších jednotek, které budou jejich velitelé moci efektivně ovládat. Na základě tohoto optimismu Hitler 8. srpna prohlásil, že brzy armádní skupiny Střed s VIII. leteckým sborem zahájí útok na Leningrad. Dal Leebovi rozkaz město obklíčit a spojit se s finskou armádou. Zatímco jádro jeho sil postupovalo na Leningrad, Leeb naplánoval zásadní operace na křídlech.

Vorošilov se rovněž pokusil upevnit velení Severozápadního frontu při obraně Leningradu tím, že pro nastalou krizi vytvořil místní radu.

Zasáhl však Stalin a donutil ho vytvořit k obraně města větší a formálnější vojenskou radu pod striktnější kontrolou vrchního velení. Němci se chtěli spojit s dalšími jednotkami a proniknout od jihovýchodu po silnici Leningrad -Moskva.       Německá smyčka kolem Leningradu se stahovala a nespokojený Stalin provedl ve velitelské struktuře Leningradského frontu hromadné změny. Jestliže dobudou Leningrad a spojí se s Finy, mohou Němci udeřit na Moskvu ze severovýchodu a pak bude postavení ještě kritičtější. Podal generálovi kus papíru a řekl: „Tohle odevzdejte Vorošilovovi.“  

 

                                                                                     Dmitry Lopatkin


 

 

Bitva u Lipan a malíř Luděk Marold

 

Panorama nebylo náročné pouze pro Marolda, ale i pro skupinu jeho pomocníků. Tvořili ji Václav Jansa, Karel Rašek, Theodor Hilšer, Ludvík Vacátko a Karel Štapfer. Všichni získali velký obdiv publika i kolegů. Marold se ale nepřetržitým přepínáním vyčerpal tolik, že to při jeho křehkém zdraví bylo životu nebezpečné. Za půl roku po odevzdání díla pak bohužel jeho podlomené síly nedokázaly vzdorovat náporu nemoci a v noci 1. prosince 1898, ve svých 33 letech zemřel. Jeho odchod byl jednou z mnoha tragických ztrát, které české umění na přelomu 19. a 20. století utrpělo. Bohužel se tak Marold nedočkal v Čechách souborné výstavy svých prací, která se uskutečnila až roku 1899.

                                                    

Panorama „Bitva u Lipan“ v dnešní době

Maroldovo panorama je naším největším obrazem. Je vysoké 11 metrů a dlouhé 95 metrů. Nejdříve bylo umístěno v secesním pavilonu, který byl ale zbourán a obraz měl být prodán. Nakonec byl spolkem inženýrů a architektů zachráněn.

Pro obraz bitvy u Lipan byl postaven pavilon podle projektu Jana Kouly v roce 1908 na holešovickém Výstavišti. Tento pavilon se ale roku 1929 zřítil a obraz byl z velké části zničen . Následovaly tak záchranné práce jak na obnovu pavilonu, tak především na záchranu obrazu. K 500. výročí bitvy u Lipan v roce 1934, si mohli návštěvníci prohlédnout panorama bitvy v nově postaveném pavilonu. Poslední rekonstrukce obrazu proběhla po povodních v roce 2002. Od roku 2004 je pavilon s panoramatem plně přístupný a dodnes v dobrém stavu.

 V pavilonu je vystavený panoramatický obraz Luďka Marolda, před kterým jsou aranžovány zbytky vojenské výzbroje a výstroje.

Při prohlídce tedy musíte dát pozor, abyste rozeznali, co je obraz a co skutečná věc. 

 

                                                                                    Aneta Havlíková


 

 

                                         17. listopad 1939 a Jan Opletal

 

 

Neví se, co hned po obědě Jan Opletal dělal, ale jeho přítelkyně  a kolegyně z ročníku Marie Kafková řekla, že někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou za ní přišel. Měli před zkouškou z anatomie, a tak se už dříve domluvili, že se budou učit. Když kolem páté odešla koupit něco k jídlu, přinesla spolu s jídlem i čerstvé zprávy o dění na Václavském náměstí, které vyslechla v nedalekém obchodě. Po té Jan Opletal odešel.

O další činnosti Jana Opletala se dodnes nepodařilo získat žádné věrohodné svědectví. Není známo, jestli šel na demonstraci hned nebo později, sám nebo s nějakými kamarády. Jediné jisté je,

že nechtěl (stejně jako dopoledne), aby jeho dívka šla s ním. Nenašel se ani svědek, který by potvrdil, jak k jeho smrtelnému zranění došlo a dodnes není známo, jestli byl Opletal obětí vytypovanou nebo náhodnou.

Nejpravděpodobněji se Jan Opletal nacházel přibližně okolo půl sedmé večer v zástupu demonstrantů, který ustupoval před skupinou německé policie nahoru Žitnou ulicí. Náhle třesklo několik výstřelů. Přímo do srdce byl zasažen mladý dělník Václav Sedláček, ten během převozu do nemocnice zemřel. Chvíli potom byl skoro na stejném místě zasažen střelou do břicha Jan Opletal.

Jak řekl profesoru Pačesovi, který ho v nemocnici na Karlově náměstí operoval, ze začátku si ani nevšiml, že byl postřelen. Zjistil to  až později, když se mu udělalo špatně a začal zvracet. Neznámí lidé ho po sedmé hodině dovezli na kliniku. Tam lékař při operaci zjistil, že jde   o vícenásobný průstřel střev a to, že pachatel střílel zblízka. Operace dopadla dobře, ale po několika dnech se u Opletala objevil difúzní zápal pobřišnice. Protože se v té době nevědělo nic o penicilínu ani o jiných antibiotikách, hodně lidí na tuto nemoc umíralo. Opletal jako medik své nemoci dobře rozuměl a věděl, v jaké je situaci. Nepodaří-li se obnovit průchodnost střev, zemře. Navíc byl podrážděný velkým zájmem gestapa o jeho zdravotní stav. Myslel si, že se ho Němci chtějí zbavit.     

Demonstrace 28. října zviditelnily význam československého zahraničního odboje. Byly po hrdinském boji Poláků druhým nejmaso-vějším projevem odporu proti německým nacistům v tehdejší Evropě.

Velký vliv měl na sled událostí i pohřeb Jana Opletala.

 

 

                                                                                                               Andrea Širůčková



 

 

                                  Aplikace technických předmětů                                                           

Elektrospotřebiče 

Úvod

  Téma na absolventskou práci z Aplikace technických předmětů jsem si vybrala  Elektrospotřebiče. Na první pohled toto téma vypadá nepříliš zábavné a zajímavé, každý si totiž řekne, že spotřebiče, co má doma, zná a ví, jak fungují, ale jsem si jistá, že všechno neví. Proto jsem se rozhodla toto téma zvolit.

          Možná si to někdo neuvědomuje, ale elektrospotřebiče nám usnadňují život, proto bychom měli vědět, jak fungují. Práce obsahuje části jako tepelné, pohybové, světelné spotřebiče, výkon, příkon aj. Seznámím Vás s tím, co to je účinnost a uvedu i nějaký příklad na jednom ze spotřebičů. Součástí práce je i popis modelu mikrovlnné trouby.

 Doufám, že si každý najde část, která ho nejevíc zaujme a dozví se z toho, co dříve nevěděl.

   Mikrovlnná trouba

                 První mikrovlnná trouba byla prodána v roce 1945 díky americkému Percymu Spencerovi, který ji vynalezl. Mikrovlnná trouba nám umožňuje ohřívat jídlo během chvilky. Zajišťují to mikrovlny, které jsou obsaženy v elektromagnetickém spektru. Elektromagnetické spektrum neobsahuje jenom mikrovlny, ale i radiové vlny, infračervené záření, viditelné světlo, rentgenové záření, gama záření a ultrafialové záření. Mikrovlny jsou poměrně dlouhé, měří od 1mm. až do 30 cm. Mikrovlny poté rozkmitají v potravinách částečky vody, které o sebe kmitají, a z toho vzniká teplo. V troubě se za sekundu vytvoří 2,45 miliard kmitů. Člověku mikrovlny neškodí a nejsou radioaktivní. Nemělo by se používat na ohřátí jídla pozlacené nádobí a kovové nádoby, jelikož mikrovlny odrážejí.

 

                                                                                        Tereza Krtilová

 

 


 

 

 Bezpečnost při práci s elektrickým proudem

Závěr

  

Jako téma své absolventské práce na předmět Aplikace technických předmětů jsem si vybrala bezpečnost při práci s elektrickým proudem. Toto téma jsem si vybrala, protože je spjato s tím čemu bych se ráda věnovala v budoucnosti. A co více, myslím si, že je to velice zajímavé téma. A přeci s elektrickým proudem přicházíme do styku každý den, takže si myslím, že bychom měli vědět, jak se k němu  máme chovat. A jak s ním máme bezpečně zacházet. Jen když si rozsvítíme lampičku u postele nebo zapneme žehličku, nebo jiný spotřebič, který se používá v domácnosti a nejen tam.

 Nesmíme zapomínat, že „nástrahy“ elektrického proudu na nás číhají všude.

 Ve své práci bych vám ráda přiblížila problematiku spjatou s elektrickým proudem. Ale nesmím zapomenout, že elektrický proud pro nás může mít i pozitivní přínos například ve zdravotnictví. Nemusí pro nás být jen strašákem.       Budu psát o tom co bychom měli dělat, když se nám stane něco při práci s elektrickým proudem a nejen při práci. Ale také co právě proud dělá s lidským organismem. Jakou bychom měli poskytnout první pomoc a co vlastně máme dělat, když se něco přihodí. Samozřejmě v mé práci se dočtete i o něčem jiném než o bezpečnosti při práci s elektrickým proudem. Budu psát něco málo o elektřině, jako takové a jak vzniká a co to vlastně je. Ale je pravda, že se nejvíce budu zaměřovat na bezpečnost při práci s elektrickým proudem.

 

                                                                                        Michaela Přerovská


 

 

 

 

Balony

 

Balony plněné horkým vzduchem mají proutěný koš, ve kterém je posádka, palivové lahve s plynem. Koš balonu se vyrábí z ratanu, má ocelové rámy a dřevěnou podlahu a lesklý, pestrobarevný nylonový plášť. Plášť může mít jakýkoliv tvar, ale k naplnění takového balonu je potřeba velké množství horkého vzduchu, který se získává spalováním propan-butanu. Tento plyn je uložený v kovových lahvích v proutěném koši. Palivové láhve na plyn jsou vyrobeny z oceli
a obsahují palivo na let. Nejčastěji jsou tři, až čtyři lahve.      
         Dále nalezneme ventilátor sloužící k naplnění balonu studeným vzduchem před ohříváním. Na koši visí pytle s pískem, které využívají jako zátěž.
         Jak je vlastně možné, že horkovzdušný balon může létat?
Protože má plynový hořák napájený z plynových bomb, které jsou ukládány v koši balonu. Tenhle hořák uvnitř balonu zahřívá vzduch a s teplotou, která roste, se vzduch v balonu rozpíná. Díky řídkému vzduchu je balon uvnitř lehčí než vzduch okolo, a tak se zvedá a stoupá vzhůru. Takže je podle Archimédova zákona nadlehčován. Pokud je tíha balonu menší než vztlaková síla, balon se vznese.
         Horkovzdušný balon stoupne, jen když se vzduch v plášti zahřívá. Hustota teplého vzduchu je menší než hustota atmosféry okolo. Sportovní horkovzdušné balony létají obvykle ve výšce od šedesáti do tří set metrů nad zemí.
         Meteorologické balony bez posádky se vznesou až do výšky sedmadvacet tisíc metrů.
          Kombinované balony, vznikly spojením dvou typů balonů a to horkovzdušného a plynového balonu . Jako nosný plyn se použil vodík.
          Balony se používaly také ve vojenství. Guiton de Morveau se pokusil balonem přepravit v roce 1793 depeše z napadeného města Condré. Ale bohužel balon spadl a on se dostal do zajetí nepřátel. Když se obléhala Paříž v roce 1870, horkovzdušný balon byla jediná možnost, jak pomoct obráncům města a zbytku Francie.
Tak vzlétlo celkem šestašedesát balonů. V devatenáctém a první polovině dvacátého století se používaly opět zase jako pozorovací vzdušné prostředky. Při letu horkovzdušným balonem vzniklo mnoho rekordů, jako třeba v září 1901 dva němečtí vzduchoplavci Berson a Suerig, vzlétli do výšky 10 800 metrů. Zůstalo  to rekordem dlouhých 30 let, až do roku 1931, ale ve 30. letech byl rekord překonán jinými letci. Auguste Piccard, Švýcar, byl první,
kdo překonal výškový rekord.
Zatím posledního výškového rekordu dosáhl 14. října 2012 Felix Baumgartner, který měl héliový balon. Vystoupal do výšky 39 044 metrů. Z této výšky seskočil padákem a tím pádem dosáhl dalších tří rekordů.
 

 

                                                Iveta Dočkalová

 


                                                                       

 Jan Kašpar a počátky aviatiky v Čechách

                                                                   

Úvod



         Jana Kašpara a počátky aviatiky v Čechách jsem si zvolila jako téma své hlavní absolventské práce. Tento známý aviatik je můj  vzdálený příbuzný a psaní této práce je pro mě dobrá příležitost dozvědět se o něm něco víc. Chci se hlavně zaměřit na jeho život a na to, jak se cítil, když se proslavil. O Janu Kašparovi by se dalo říct, že odstartoval aviatickou éru v Čechách. Letadla nejen řídil, ale dokonce je i konstruoval.  Do své práce chci také zahrnout i fyzikální děje, které s mým tématem souvisí nejvíce. Zaměřím se hlavně na rychlost nebo také na to, jak je vlastně možné, že letadlo vzlétne. Ve své práci chci také popsat konkrétní stroj, ve kterém aviatik uskutečnil svůj první veřejný vzlet. V poslední části své práce se zmíním o podrobnostech jednoho z jeho veřejných vzletů.

 
   

 

Ing. Jan Kašpar o své letecké činnosti:

         „Moje první letadlo byl jednoplošník odpovídající nejvíce tvaru Antoinetty o nosné ploše 14m⊃;. Třícylindrový motor jsem konstruoval a montoval sám, součástí a opracování provedla firma Dvořák, strojírna Pardubice. Výkonnost motoru byla 18HP, vrtule byla
z jednoho kusu.“

         Chvilku po první světové válce se začal živit jako úředník, ale v tom také moc nevynikal, a tak se vrátil znovu ke správě rodinného majetku. Ale to asi také dělat neměl, v tomto oboru se mu dařilo ještě méně, než předtím.

          Výbor Aviatického družstva v Pardubicích, které vzniklo dne 14. září 1910, zajistilo možnost pro výcvik dalších letů na vojenském cvičišti a také na něm postavit dva hangáry pro uskladnění letadel. 

         Kromě inženýra Kašpara a Eugena Čiháka tam své pokusy a cvičení prováděli i aviatici Barthel z Třeboně, Očenášek z Prahy a zájem projevila i naše první žena, aviatička Božena Peterková-Láglerová. V červenci roku 1914 vypukla válka a místo leteckých amatérů a sportovců začali do letadel usedat vojáci.
Dne 19. října 1913 tam uskutečnil svou produkci i Eugen Čihák, který se ujal vlády nad českým nebem po svém bratranci ing. Kašparovi. V roce 1914 bylo to 19. dubna, zažilo chuchelské závodiště svůj největší aviatický ruch vůbec. Toho dne byla ve Vídni odstartována soutěž, dosud jedna z největších leteckých soutěží v Rakousku-Uhersku:„Let o cenu Schichtovu“.

          První povinnou zastávkou na trati první etapy vedoucí z Vídně přes Čechy a Moravu a zpět do Vídně, byla právě Chuchle. Eugen Čihák společně s ing. Janem Kašparem sestrojili jednoplošník s motorem Argus o výkonu 100 koní.             

 

                                                                               Simona Kašparová


 

 

 

 

  Rekonstrukce mého pokoje

  Úvod

   

                  Každý z nás má představu o svém vysněném pokoji a mezi ně patřím  i já, a proto jsem se rozhodla, že téma mé absolventské práce se bude nazývat Rekonstrukce mého pokoje.

 Toto téma se mi velice hodí, protože se chystám s rodiči v létě rekonstruovat můj pokoj, a tak už nad tím mohu trochu přemýšlet. Seznámím vás s různými druhy podlah, barev, tapet, dřevěných  a plastových oken a s různými druhy nábytku. Nejlepší variantu si vyberu  a zjistím, kolik mě to dohromady všechno bude stát a také zjistím nejlevnější a nejdražší variantu.

                   V mém pokoji jsem se rozhodla vyměnit okna. Vybrala jsem si plastová okna a dřevěná okna.

  Dřevěná okna:  Jsou vyrobeny z 100% přírodního materiálu. Mají vyšší životnost než plastová okna. Dřevo je snadno opravitelné a jeho neustála údržba zajišťuje stále pěkný vzhled. Dřevěná okna lze po čase natřít hnědou barvou a budou stále vypadat jako nová.

  Plastová okna:   Okna jsou vyrobeny z kvalitního plastu, pevných profilů a kování. Všechny tyto materiály určují dlouhou životnost oken. Plastová okna jsou zcela bezúdržbová. Stačí je jen občas umýt, potřít ochranným olejem a natřít panty.  

 

                                 Nikola Dolanská



 

 

 

 

 

                                                    Environmentální výchova

 

Léčivé rostliny a jejich využití

Léčivé rostliny – význam pojmu

        Léčivé rostliny jsou rostliny, které se používají k léčení v jakékoliv formě. Jsou vhodné pro lidi i zvířata. Nemusí být přímo hlavní složkou léčiva, mohou být jen jeho součástí. Mohou chorobě předcházet nebo ji léčit. Sbírají se ve volné přírodě, nebo se pěstují na polích a zahradách. Léčivky jsou běžně nazývány bylinky . V poslední době se na světě projevuje zvýšený zájem o bylinky.

Léčivky je nutné chránit

         Léčivé rostliny jsou přírodním bohatstvím, které musíme zachovat i pro další generace. Některé rostliny se staly dokonce tak vzácnými, že jsou úředně chráněny a je zcela zakázáno je sbírat nebo je povoleno sbírat jen jejich nadzemní části. Potřebné látky lze pak získávat jen z pěstovaných rostlin. Také nelze sbírat žádné rostliny v chráněných územích, jako jsou národní parky, přírodní rezervace, chráněná naleziště atd. Ale i při sběru léčivých rostlin, které nejsou chráněny, je nutné postupovat šetrně, abychom rostliny na nalezišti nevyhubili nebo nesnížili jejich počet. Proto zbytečně nevytrháváme rostliny, kde stačí sbírat jejich nadzemní části. U některých rostlin stačí odříznout jen horní části, rostliny pak znovu obrazí a poskytnou léčivou látku i vícekrát do roka. Ale ani v tomto případě nesbíráme léčivou látku

ze všech rostlin, dostatečné množství rostlin necháme normálně vyvinout, protože na rostlinách, podruhé rozkvétajících, často již semena nedozrají, nebo takto poškozené rostliny snáze vymrzají apod.          

Léčivé látky

         Léčivé vlastnosti rostlin jsou podmíněny obsahem účinných látek, mezi které řadíme éterické oleje (silice), glykosidy, alkaloidy, slizy, hořčiny a další skupiny organických látek. Množství obsahových látek v rostlinách závisí na vlastnostech půdy, době sběru, způsobu úpravy i na stáří rostliny.

 

                                                                                       Adéla Viesnerová


 

  Gorily

Úvod

 

 Mojí absolventskou prácí z environmentální výchovy jsou gorily. Toto téma jsem si vybral proto že mi přišlo velice vážné a chtěl jsem se o něm dovědět trochu více.
Ve své práci bych rád představil jedno z nejkrásnějších a nejinteligentnějších zvířat na naší planetě. My obyčejní lidé tato zvířata uvidíme jedině v zoologických zahradách nebo v záchranných centrech kde bojují o svoje přežití. Je to velice ohrožený druh. Chtěl bych vám popsat jejich každodenní život a jejich rodinné vztahy. Jak se chovají k mláďatům a jak je chrání před nebezpečím.
         Gorily se podobají člověku možná více, než si myslíte, silnější chrání slabší, matka chrání své dítě a celý život se ženou za jídlem.
         Proč jsou tato zvířata ohrožena a kým je to způsobeno, může za to člověk nebo i něco jiného?
         Gorily jsou největšími lidoopi na naší planetě, jsou dvakrát těžší než normální člověk. A přesto proti člověku nemají žádnou šanci. Lidé vypalují jejich domovy a pytláci zabíjejí mláďata i dospělé. Ale s tím mi asi nic neuděláme a můžeme jen doufat, že se to někdy změní.
         Ve své práci bych vám dále chtěl představit, a co nejdůkladněji popsat ženu která svůj život zasvětila právě těmto savcům, jmenovala se Dian Fosseyová. Strávila mezi nimi velice dlouhý čas, a pak na to i doplatila. Ale o tom až později.      

                                                                                                                          Jakub Vlček

 


 

  Ohniska napětí v Asii

Úvod

 

         Jako absolventskou práci z Enviromentální výchovy jsem si vybral téma Ohniska napětí v Asii. Toto téma mi přijde velmi zajímavé, protože i v dnešní době přetrvává rasová nebo náboženská nesnášenlivost a právě asijský kontinent je toho důkazem. Spory končí často válkou nebo ještě hůř genocidou.
         V Asii je mnoho zemí, kde je nebezpečí, že vypukne válka. O těchto konfliktech si lidé myslí, že se jich netýkají, to je však omyl, protože jejich důsledky se mohou dotknout i jich. Dobrým příkladem je konflikt v Severní Koreji. Tento by mohl ohrozit celý svět.

         Ve své práci představím aktuální ohniska napětí v Asii, popíšu důvody jejich vzniku, průběh a případné následky.

 

Hlavní příčiny konfliktů v Asii

          V Asii řeší mnoho zemí vážné nepokoje. Příčiny těchto nepokojů jsou různé, pokusím se vybrat ty nejdůležitější.

 Velkým nebezpečím je v současné době terorismus. Jedná se o útoky radikálních skupin, které chtějí dosáhnout nějakého politického cíle. Terorismus je problém, který v dnešní době trápí celý svět. Vážná se tato problematika stala hlavně po 11. září 2001, teroristé pocházeli právě z Asie.

 Další příčinou nepokojů v Asii je náboženská a rasová nesnášenlivost.  Problémy jsou spojené hlavně s islámem a nenávistí radikálních muslimů vůči téměř všem.

 Dalším důvodem nepokojů jsou politicky nestabilní vlády. Ty jsou buďto příliš autoritativní, nebo nemají podporu většiny obyvatel a to vede  k nepokojům.

 Diktátorské režimy se v dnešní době vyskytují už jen málo, přesto je v Asii několik zemí, kde dosud tyto režimy trvají. Nesvoboda obyvatel v těchto zemích většinou vede k pokusům o státní převrat.

          Separatismus je v Asii také velký problém. Jde o snahu o odtržení území od současného státu. Většinou je to způsobeno etnickými spory.

                                             Michal MACÍK


 

  Problémy rozvojových zemí

                                                                              

Úvod

         Jako téma absolventské práce z Environmentální výchovy jsem si vybrala „Problémy rozvojových zemí“. Jednak proto, že se mi toto téma zdá obsahově velmi zajímavé a poučné, ale také proto, že v budoucnu bych ráda procestovala svět a pokud mi to finance dovolí, tak bych také ráda pomáhala právě zde žijícím dětem.

         Ve své práci se zaměřuji především na největší problémy týkající se těchto zemí, jako je nedostatek potravin a vody, kvůli kterému zbytečně umírají miliony lidí po celém světě. Věděli jste například, že celosvětové zásoby potravin jsou přibližně pro 9 miliard lidí – což je asi o 2 miliardy více, než by bylo potřeba, přesto však přes 3 miliardy lidí trpí hladem?

Podstatnou část absolventské práce věnuji také neustále se řešícímu problému, kterým je chudoba.

         Nezůstávám však pouze u toho, zaměřuji se také na nemoci, které rozvojové země velmi sužují. Jedná se například o malárii, která je
pro člověka velmi nebezpečná, nebo o virus HIV a AIDS, dosud nevyléčitelnou
a zákeřnou nemoc.

         Ke konci své práce vás seznámím s Afrikou – kontinentem, který by jakoby všechny problémy rozvojových zemí přitahoval. Právě zde je totiž, v porovnání s ostatními kontinenty, největší koncentrace chudoby, hladu, žízně, i nemocí ohrožujících nevyspělé země.

         Myslím si, že je velmi důležité zamyslet se, v jakých podmínkách určitá část populace žije a jakýmkoli způsobem jim pomoci. No a jak vážná tato situace opravdu je? O tom se sami přesvědčte v následujících stránkách.

 

Chudoba

 

         V dnešní době je chudoba jedním z nejvíce závažných a velmi řešených celosvětových problémů, který je nutné omezit, chceme-li zajistit rozvoj společnosti a společně s ním také předejít dalšímu rozšíření negativních jevů jako je kriminalita, konflikty, terorismus a jiné.

         Co to ale chudoba vlastně je? Jedná se o stav, který člověku nezajišťuje podmínky pro důstojný život a zajištění základních potřeb, jako je opatření potravy, ubytování a ošacení, přístup ke vzdělání a zdravotní péči a další.

         Na problém chudoby se můžeme dívat ze dvou různých pohledů. Buď podle výše příjmů, které jsou potřeba k zajištění základních potřeb (= příjmová chudoba), anebo i podle omezeného přístupu k sociálním službám.
         Existují dva typy chudoby, které mohou být rozlišovány.

a)    absolutní chudoba , což je stav, při kterém výše příjmů nestačí

k uspokojení základních potřeb – tyto osoby žijí pod hranicí chudoby a to může vést k ohrožení života dotyčných. 1 USD na den – to je příjem, který byl v roce 1990 stanoven jako „příjem za hranicí absolutní chudoby“ (vzhledem ke změně kupní síly byla tato hranice roku 2003 zvýšena na 1,25 USD).

b)    relativní chudoba je stav, který se nejčastěji definuje jako dosažení

maximálně 60 % nejčastějšího příjmu ve společnosti. Tito lidé mohou své základní potřeby uspokojit na daleko menší úrovni než průměrní občané (složení stravy, kvalita bydlení) -> díky tomu mají dotyční omezenou schopnost začlenění se do společnosti.

         Existují však také různé stupně chudoby, kdy prvním z nich jsou lidé v nouzi. To znamená, že nemají prostředky, které potřebují k přežití (potrava, oblečení a bydlení). Jsou to lidé vyskytující se v extrémní chudobě. Dále rozlišujeme lidi v nedostatku, což jsou tací, co nemají potřebné zdroje (vzdělání, zdravotní péči atd.), na které by podle většiny lidí měl mít právo každý. Posledním stupněm chudoby jsou lidé v ohrožení. Jedná se o lidi, kteří se za daných okolností mohou poměrně snadno stát chudými, i když se jich úplná chudoba netýká.

 

                2.4.1 Příčiny chudoby

         Na příčiny chudoby je nahlíženo z mnoha pohledů a hledisek, které nabízí nespočet různých vysvětlení. I přesto však doposud ani jedno z nich neplatí všeobecně a nebyl určen ani konkrétní „viník“. 
         Někteří sociologové shledávají příčinu v lidech samých, někteří ji přisuzují rodinnému prostředí a výchově, jiní zase říkají, že je to výsledek špatně fungující organizace společnosti. Tak či tak, podle jejich charakteru lze příčiny rozdělit do čtyř základních skupin.
         Rozlišujeme politické příčiny (korupce, formy vlády a efektivita jejího fungování, využívání státních příjmů ve vojenství…), ekonomické příčiny (hospodářský pokles, narůstající ceny potravin…), sociální a demografické příčiny (nadměrná hustota zalidnění, vysoká porodnost, nízké vzdělání, nezaměstnanost, diskriminace, náboženské tradice…) a v poslední řadě to jsou environmentální příčiny (geografická poloha, přírodní katastrofy, klimatické změny…).

        

                                                                          Tereza Stefanová

 


 

TROPICÉ DEŠTNÉ LESY

Úvod

 

Myslím si, že tropický deštný les je jedním z nejkrásnějších, nejzáhadnějších, ale také nejvíce mizejících ekosystémů. Nikde jinde

na světě není tolik druhů živočichů a rostlin jako v tropickém pralese.

Ve vlhkém a teplém prostředí se daří nejen živočichům, ale i rostlinám. Rostliny tu rostou neuvěřitelně rychle. Živočichové jsou dokonale přizpůsobeni k životu v pralese. Často se vyvinuli živočichové, kteří nikde jinde nežijí a jsou tedy závislí na deštném pralese stejně jako některé rostliny. Tropické deštné lesy jsou také někdy a právem nazývané plícemi planety. Pralesy vytvářejí velké množství velké množství kyslíku, bez kterého by nebyl na Zemi život. Přesto se kácejí ve velkém měřítku. Kácejí se kvůli dřevu, ale také kvůli plantážím. Z půdy se však kvůli častým dešťům vyplavují živiny a nejpozději za pět let je už neúrodná. Takto mizí rostliny, živočichové a domorodci, kteří žijí jen tady. Proto se snažím přiblížit tento úžasný ekosystém, který mě velmi zaujal, a doufám, že si i ostatní uvědomí, jak je pro nás důležitý.

V práci vás seznámím se základními rysy tropických deštných lesů. Dozvíte se, proč jsou pralesy v ohrožení. Možná vás překvapí, kolik plodin, které znáte, pochází z deštných lesů. Zjistíte, jak žijí lidé v afrických pralesích. Samozřejmě se dozvíte, co žije a roste v amerických, afrických, asijských a australských deštných pralesích.

                                                                          Lucie Brendelová

 


 


 

 

 

        Mediální výchova

 

Zdraví nás baví

Nazdárek čtenáři!

 

 Nejdříve dovolte, abych se vám představila. Jmenuji se Tereza Pšeničková a je mi 15let. Chodím do 9. ročníku Základní školy Novoborské v Praze 9. Mezi mé oblíbené předměty ve škole patří přírodopis, chemie, fyzika a tělesná výchova. Mým snem je stát se doktorkou, která bude pomáhat dětem v afrických zemích. Proto jsem si podala přihlášku na Zdravotní školu 5. května - obor zdravotní lyceum.

Nejvíce se ve svém volném čase věnuji sportu - hlavně atletice, kterou moc miluji. Věnuji se jí závodně již čtyři roky a už jsem nějakou tu medaili i pohár vyhrála. Dále se zajímám o zumbu, šerm, aerobic, házenou, plavání a mnoho dalšího. Navštěvuji také 5 let skautský oddíl v Lysé nad Labem.  

Ráda cestuji se svou rodinou do zahraničí, kde ochutnávám místní speciality. Abych se lépe dorozumívala, chodím na kurzy mluvené francouzštiny a angličtiny. Do mých kulturních zálib patří navštěvování památek, muzeí, divadel, koncertů a kin. Ráda poslouchám muziku popového a hausového stylu. Zajímají mě také kouzla, chemické a technické pokusy, nadpřirozené jevy, které se nedají vysvětlit, a mnoho dalšího.  

 

Tak neváhejte a čtěte dál!

 

 Vaše autorka Tereza Pšeničková

 

 Kouření

 

Výhružné a tučné písmo na krabičkách od cigaret je asi zbytečné, jelikož lidí, co kouří, přibývá čím dál více. Proč se teda prodává takové nebezpečné zboží? Stejně ty nápisy nepomáhají, proto by to chtělo výrobu omezit, ale ne úplně jinak by vznikaly černé trhy.

Sice kuřák nejsem, ale vyrůstala jsem v rodině kuřáků. I když kouřil jeden člen naší rodiny, nějaké ty peníze to stojí. Není to moc levná záležitost, a proto se pokoušela toho dotyčného přesvědčit, aby přestal.

A už je to tu zase! Ptáte se co? Přeci odporný kouř z cigaret, který musím snášet pořád ať čekání na MHD, v restauraci, či ve frontě na zajímanou akci.

Dám příklad s čekáním na autobus. Tak si tak stojím na vlakovém nádraží a najednou cítím odpornou vůni. Rozhlédla jsem se a zpozorovala člověka, který drží cigaretu a už si jede to své. Abych si nezkazila den, přešla jsem na druhou stranu nástupiště a vyčkala na příjezd vlaku.  Že by po dokouření se dotyčný omluvil, to ho ani nenapadne, protože si toho ani nevšiml. Po přijetí vlaku jsme nastoupili do stejného vagónu, ale ten strašný puch byl nepřekonatelný, proto po zastavení vlaku jsem si přešla do jiného.

Je to velice nepříjemné nejenom mě, ale i dalším lidem, které tím omezujete na jejich zdraví a svobodnému. Proto se prosím zamyslete, nad sebou a budoucností!

 

                                    Tereza Pšeničková

 


Můj Svět

Milí čtenáři,

 

ráda bych se vám představila. Jmenuji se Eliška Stefanová a jsem autorkou tohoto časopisu.

         Chodím do 9. třídy na Základní školu Novoborská. Je mi 15 let a narozeniny mám 5. února (pro případ, že byste mi chtěli příště popřátJ). Asi jako každý v mém věku bych do školy nejradši nechodila. Nejhorší je pro mě vstávání tak brzy ráno, protože ráda spím dlouho. Také je pro mě těžké pamatovat si a učit se věci, které mě nebaví a nezajímají, ale co se dá dělat. Člověk nemůže dělat pořád jen to, co chce, aby dosáhl svých cílů.

         A teď trochu informací přímo o mně. Mám dvě morčata, vlastně teď už jen jednoL. Narodila jsem se v Praze a do školky jsem chodila na Žižkově. Měla jsem to tam ráda - jak školku a kamarády, tak i Žižkov. Na Prosek jsme se přestěhovali o prázdninách před 1. třídou a potom v září jsem začala chodit do této školy. Málem jsem zapomněla zmínit, že mám sestru. Jsme dvojčata, ale každá úplně jiná vzhledově i povahově. Všechny hádky a neshody, a to mi věřte, že jich je dost, se snažím překousnout, abychom spolu vycházely. Ani si už nepamatuji, jak jsme se v 1. třídě spřátelily s ostatními dětmi, prostě se to stalo.

          Kdyby vás zajímalo, jestli mám na něco talent, tak vás zklamu – nemám. Dříve jsem sice chodila na různé taneční a hudební kroužky, ale žádný hudební nástroj, na který jsem hrála, mě nebavil. Tanec ano, ale nějak jsem tam přestala chodit.

Takže jste asi pochopili, že mi nejde ani moc předmětů ve škole, jako třeba tělocvik. Možná nejsem zas takové poleno, míč ještě umím chytit, ale přiznejme si, že atlet ze mě nikdy nebude. Možná se budete divit, ale i pro mě se najde něco, co mi jde a baví mě. Tím něčím je angličtina, můj nejoblíbenější předmět a jazyk. Na angličtině se mi mimo jiné líbí, že má několik přízvuků. Nejraději mám britský. Ráda se koukám na videa od britských, ale i amerických youtuberů. O dvou z nich, Marcusovi a Casparovi, si budete moci přečíst komiks.

         Miluji hudbu. Vždycky když jí poslouchám, uniknu aspoň na chvíli z reality a ponořím se do jiného světa, světa hudby. Poslouchám spíš kapely a je jich docela hodně, takže vám teď povím jen o nejoblíbenějších. Mezi ně patří One Direction, 5 Seconds Of Summer, Little Mix a Bastille.

Jestli vás zajímá, zda čtu knížky, tak ano, čtu. Ale mám takové období, někdy bych byla schopná číst celý den, jindy zase nemám náladu číst vůbec. Seznámím vás se svými oblíbenými knihami, i s těmi, které jsem četla jako malá. Jelikož se ráda koukám na filmy, tak se dozvíte i o těch, co sleduji. Jak už jsem řekla dříve, mám ráda angličtinu, takže vás asi nepřekvapí, že sleduji spíš americké nebo anglické seriály - a to v jejich originálním znění, někdy s českými titulky. I o nich vám něco v tomto časopise napíši.

Jak už vám asi došlo, můj časopis bude spíše o mně, o tom, co mám ráda (nebo nemám), o mých oblíbených věcech, o názorech, zážitcích a zkušenostech.

Dál už ale nic neprozradím, musíte začít číst, abyste to zjistili.

Doufám, že se vám bude můj časopis líbit a děkuji za čas, který věnujete jeho přečtení.

 

 Kdyby vás zajímalo, proč se můj časopis jmenuje tak, jak se jmenuje a co znamená ten obrázek, vysvětlím to. Svůj časopis jsem pojmenovala Můj Svět, protože můj svět vlastně představuje, píšu v něm o věcech, které mám ráda, příběhy, které jsem zažila. Nápad na obrázek jsem dostala najednou z ničeho nic, pořád jsem přemýšlela nad tím, jaký obrázek na titulní stranu nakreslím, ale pořád jsem na nic dost dobrého nemohla přijít, až mě to najednou prostě napadlo. Je to ruka, která drží klíč. V zeměkouli (celém světě), která reprezentuje můj svět, můj život, je klíčová dírka, do které ten klíč pasuje. Ta ruka by vlastně mohla být moje ruka a je jen na mě, co v něm budu mít zamčené. Dalo by se říci, že Můj Svět pro vás v tomto časopise odemykám. I do nápisu jsem dala hlubší myšlenky. Jde do kopce a pak zase z kopce, je to tak proto, že v životě jsou světlé chvilky a někdy zase tmavé, někdy se věci v mém životě pokazí a všechno jde z kopce, a někdy jsou skvělé a jdu jen na horu.

 

Eliška Stefanová


 

Život na laně

 

Úvod

 

 

 

Rád bych se vám představil, ale chtěl bych vám představit i svůj časopis. Takže jmenuji se Martin Sahánek (pro přátele Sahi). A nebude to jen tak obyčejný časopis (BUDE KOUZELNÝ).

Bude plný zábavy, ponaučení ale i se spoustou dalších jiných super věcí. Dozvíme se na příklad něco o bezpečnosti v lezení. To zní docela nudně co. Nebojte, nebude to tak zlý. Podle mě si spousta lidí myslí, že lezení je nebezpečné a jiné nesmysly. Já si myslím že, tomu tak není. Je to krásný sport v celku bezpečný (teda když vás jistí někdo, kdo s tím má nějaké zkušenosti). Ano, už se mi stalo, že jsem lezl a nějaká slečna, která mě jistila, si tam na pohodu vázala tkaničku a lano, na kterém jsem byl navázán, leželo v klidu vedle ní. Ale teď zpátky k věci. Chtěli byste se něco o lezení dozvědět? Chtěli, já to vím. Já vám garantuji, jak jednou můj časopis otevřete, nebudete se moci od něj odtrhnout. Jak jsem se už zmiňoval, čeká tam na vás spousta zábavy. Můžu vás naučit jak navázat osmu (to je uzel na lezení pro méně chápavé J), poté vám můžu říct jak jistit, používat vocetku a taky spoustu dalších věcí. Takže tím bych úvod ukončil a prosím vás, neodsuzujte lezení, poněvadž je to fakt super.

 

   

Škodolibá stěna

 

            Byla stěna, která byla tak zlá na lezce, že je shazovala ze sebe a nikoho na sebe nenechala ani sáhnout. Jediný, kdo na ni měl alespoň nějaký vliv, byla karabina, která visela na samém vrchu stěny. Dokázala jí vysvětlit, aby nikoho neshazovala, že by to mohlo špatně dopadnout. Ale někdy měla prostě špatnou náladu, jako mívají všichni. Nedala si říct.

Jednoho krásného letního dne stěna si opět stěžovala, že ji nikdo nemá rád a nikdo po ní neleze. Karabina povídá: „A jak pak by mohli, když nikoho nenecháš na sebe ani šáhnout. To je potom těžké. Měla bys přijmout, že po tobě lidi budou lézt. K tomu si určená.“ Jenže stěna, byla tvrdohlavá, když byl lezec skoro u vrcholu, začala se třást, házet sebou, měnit chyty. Takže lezec se s děsivou rychlostí zřítil dolů. Potom přijela sanitka a lezec jel do nemocnice. Karabina a okolní stěny s ní přestaly mluvit. Karabina poté požádala ředitele lezeckého centra, aby ji přesunuli někam jinam, že ona tu být nechce. Stěna chvíli samotu snášela, ale pak jí to už vadilo. Neměla si s kým povídat. Jednou jí karabina řekla, že jí chtějí rozmontovat a odvézt na skládku. Musejí to udělat, protože tohle byl hrozný čin, co spáchala. Najednou to bylo stěně nesmírně líto. Ale vědělo se, že už jí není pomoci.

 Po půl roce se dotyčný lezec uzdravil a šel se podívat, jestli se už stěna uklidnila a jestli už je hodná. Stěna, když ho spatřila, vůbec nemohla mluvit. Tolik se bála, že jí něco zlého provede. Ale to překvapení! Lezec jí odpustil a řekl: „Takovéto věci se občas stávají. Každý má své dny.“

Stěna mu ze začátku nevěřila. Ale když za ní chodil každý den, usoudila, že asi opravdu nelhal. Lezec poprosil ředitele, aby tady stěnu nechali, že si nezaslouží takový osud. Po chvilce váhání nakonec usoudil, že má pravdu. Prosila i karabina, aby tu stěna mohla zůstat a poté požádala, aby šla zase zpátky tam, kde je její skutečné místo. Na usmířenou stěna navrhla lezcovi, aby na ni vylezl a nahoře napsal své jméno na důkaz toho, že stěna se poučila ze svých vlastních chyb.

A tak se skutečně stalo, lezec vylezl, napsal tam své jméno, jak slíbil.
A od té doby už na stěnu může lézt úplně kdokoli a nemusí se bát o své zdraví. Někdy se ale přece naštve. To když na ni lezou zakázaným způsobem. Bojí se, aby se neopakoval ten ošklivý incident, který potrápil nejen jednoho člověka.   

 

 

                                                                                              Martin Sahánek

 


 

Je tam někdo?  

 

Milí čtenáři,

         mé jméno je Marek Oplištil. Chodím do 9. ročníku Základní školy Novoborské na Praze 9

a chystám se vystudovat střední průmyslovou školu, kde jsem si vybral obor telekomunikační systémy. Nejvíce mě baví matematika a fyzika. Fascinuje mě technika a věci, pro které nemá nikdo vysvětlení – jako například UFO.  

         Časopis s názvem „Je tam někdo?“ jsem psal se zaměřením na UFO. Baví mě sledovat filmy nebo seriály, kde je něco o vesmíru. V časopise se zamýšlím nad záhadami. Zajímalo mě, jak někdo vůbec přišel na toto téma.  

         Vypracoval jsem anketu a rozhovor na toto téma. Dozvíte se mnoho zajímavých názorů na vzhled mimozemšťanům, kde bydlí, jak se dorozumívají a mnoho dalšího. Nechte se překvapit. Můžete si přečíst povídku
o mimozemšťanovi, který se dostal na planetu Země a bude se snažit začlenit do komunity zvířat. Naleznete tu i různé příběhy, některé skončí smutně.  

         V tomto časopisu se nedozvíte, zda UFO existuje, jakou má barvu, vzhled anebo jak se dorozumívají, ale jen názory.

 

Děkuji, že jste čtenářem mého časopisu.

  

 

Problémy se spánkem

 

         Znáte to, když jste unaveni a zalehnete do postele a poté hned jste čilí. Ale dejte si pozor,
aby se Vám toto nezačalo dít po přečtení toho fejetonu, protože se Vám může stát, že na toto začnete myslet před spaním a bude to velice nepříjemné. 

Víte, že musíte spát, protože druhý den musíte brzy stávat a ve škole máte důležité testy, které vám rozhodují o známce. Dejme tomu, že jdete do postele ve 22:00, a tam poleháváte a přemýšlíte, proč se Vám nechce spát a nejhorší je, když přijdete nato, že jste zapomněli na domácí úkol. Jen tak se mrknete na hodiny a vidíte, že je 23:30. Začnete si říkat, že musíte do půlnoci spát. Snažíte se nějak uspat, ale mě přijde, čím více na usnutí myslíte, tím déle jste vzhůru. Ale ironie je, že když nechcete spát, tak toto nefunguje. Po nějaké chvilce se zase podíváte na hodiny a je po půlnoci! Ještě se Vám začne chtít na záchod, což si musíte dojít, protože podle vlastních zkušeností s tím nejde usnout.

Jen tak se pak kouknete z okna a zahlédnete na obloze nějakou podivnou věc. Může to být sice letadlo, ale viděl jsem spoustu světel u sebe, myslím si, že takhle blízko u sebe nesmějí létat.

Pak najednou zjistíte, že už jste spali, ale zas jste se probudili. Zas se podíváte na hodiny a zjistíte, že je 3:15. Ale u mě je to tak, že už po téhle hodině většinou usnu, alespoň doufám. Zaslechnu budík a najednou je ráno. Jak kdy jsem unaven, ale když jo, tak si představuju, že by to bylo super, kdybych byl takhle unavený v noci.

         Když přijde další noc po téhle, tak si říkáte, že jste unavení a budete určitě spát! Mně se už mnohokrát stalo, že se to opakovalo dvě noci po sobě. Většinou se mi to děje z neděle na pondělí a z pondělí na úterý.

 

Prožili jste to někdy?

                                                                            Marek Oplištil


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I tento školní rok žáci devátých tříd pracovali v druhém pololetí na svých
absolventských pracích. Můžete se podívat, z jakých témat si vybírali.

Ukázky témat a vlastních prací žáků 9. ročníku ve školním roce 2012/2013

Ukázky ze zadaných témat

 

EGS

ATP

EV

MV

Lidické   osudy

Matematické   karty

Bio   a eko

Naše   škola - film

Česká   secesní architektura

Fyzika   v tenise

Význam   a ohrožení lesů

Televizní   noviny

Svatá   Anežka Česká

Krasobruslení

 Polární kraje

Míčovi   andílci - film

Československé   opevnění v letech 1934-1938

Magnetismus   kolem nás

Ohrožené   druhy živočichů a jejich ochrana

James   Bond
  a Novoborská - film

Stepan   Bandera
  a jeho sotni

Ekonomika   dopravní cesty

Staré   a nové divy světa

Reklama   a její tvorba

Václav   Hollar

Horská   dráha

Sopky

Tvorba   webu

Železná   opona
  a její slavné přechody

Statistika   v životě

Poruchy   příjmu potravin

Historie   a tvorba animovaného filmu

Osudové   osmičky

Svět   bez elektřiny

HIV   a AIDS

Historie   internetu

Ležáky   a operace Silver A 

Lanovkou   nahoru a dolů

Těhotenství   a prenatální vývoj

Méďa   Béďa historikem - časopis

Operace   Market Garden

Horkovzdušný   balón

Světové   oceány
  a jejich ohrožení

Cestou   necestou - časopis

Dějiny   hraného světového filmu

Fyzika   v domácnosti

Biologické   zbraně

Vševěk   – časopis

Česká   fotografie 20. století

Origamia  
  a tangramy

Infekční   onemocnění

Chudoba   ve světě - časopis

František   Kupka

Pravděpodobnost

Island

M+M   - časopis

Ve   spárech totalitní moci aneb zapomenutí „zlatí hoši“

Přečerpávací   vodní elektrárna Dlouhé Stráně

Chemické   zbraně jako hrozba budoucnosti

Já   a můj diabetes časopis

Základy   heraldiky

Excel   – náš pomocník

Voda   na Zemi a problematika znečištění

Naše   devítka - časopis

Česká   kubistická architektura

Mapy   a měřítka v reálném životě

Migrace   obyvatelstva

Rozhlas   - časopis

 

 

        Ukázky zpracování - především úvodů a závěrů, ve kterých museli žáci vyjádřit své  názory a postoje
                  

 

EGS

Anna Orlíková, IX. B – Osudy vůdců stavovského povstání

Úvod

Ze všech předmětů, ze kterých práce píšeme, jsem vždy měla a mám nejraději dějepis. A moje téma? O tom jsem také nemusela dlouho přemýšlet. Zvolila jsem si 27 popravených českých pánů a jejich životopisy. Ptáte se proč? Připadá vám toto téma depresivní? Možná máte pravdu. Já jsem však nechtěla psát jen o hrůzách popravy 27 statečných lidí.(vlastně 28, protože 1 zemřel ve vězení), ale chtěla jsem čtenáře a posluchače seznámit s osudy některých z popravených. A důvod? Důvody jsou vlastně dva. A oba jsou spojeny s mými vzpomínkami z dětství. První mám spojenou s procházkami po staré Praze. Vždy jsem se těšila na Staroměstské náměstí, kde mi rodiče povídali o popravených českých pánech, jejichž jména mi četli z pamětní desky. Když jsem byla větší, četla jsem je zase já svému malému bratrovi.

 Druhá a možná rozhodující vzpomínka se vztahuje k dalšímu místu, které mám moc ráda. Nachází se nedaleko Jičína, kde mají moji prarodiče chalupu. Naším oblíbeným cílem při výletech na kole bylo vždy blízké Konecchlumí.

Co že tam mají tak zajímavého? To zjistíte, teprve když se vyšplháte na kopec nad vesnicí. Stojí tam malebný kostel se hřbitovem a kousek nad ním, těsně u lesa, odkud je nádherný výhled do celého okolí, stojí vysoký pískovcový pomník. Na jeho podstavci je vytesaný nádherný lev. Lev se tváří zamračeně a svůj pohled upírá směrem na Prahu. Proč právě tam? Kdysi zde žil pán Vilém z Konecchlumí ,kterému patřila nejen tato vesnice, ale i statky v okolí. A právě Vilém byl jedním z 27 českých pánů, popravených roku 1621 v Praze. Proto se lev dívá zlostně na Prahu.
Osud pána Viléma z Konecchlumí mě tedy zaujal už dávno. Myslím si, že se o něm mnoho neví, patřil mezi ty méně známé popravené pány. Právě proto jsem se rozhodla, že se jeho osud pokusím vylíčit i ostatním. Není to pro mě jen postava z učebnice dějepisu. Je to někdo, kdo žil v kraji, který je mi velmi blízký. Ted, když jsem velká, nevnímám jeho příběh jako pohádku o statečném rytíři, ale jako jednu zapomenutou postavu našich dějin.

 

 

Barbora Freiová, IX. A – Když zvítězí komunismus

 

ÚVOD

 

V své práci bych chtěla upozornit na nespravedlnosti padesátých let. Protože tato smutná doba ovlivnila i část mé rodiny. Bohužel někdy pracovitost a oddanost ke státu, či zemi, ve které žijete, nebývá splácena tak, jak by si člověk představoval a jak by se pochopitelně dalo očekávat. S případem křivdy pracovitého muže Vás seznámí má práce. Uvedeným je můj prastrýc Jaroslav Václav Frei. Jeho obětavost, píle a nasazení neměla mezí. Rozhodně bych se nechtěla vychloubat, že Jaroslav patří do mé rodiny. Jsem na něj pouze hrdá a chtěla bych ostatní seznámit s rodinou legendou a zajímavým příběhem. Není to ale jen o něm, je zde přiblížena situace padesátých let a zvůle komunistické moci. Útěky přes hranice, vraždy, soudy a příběh hrdinství, to vše naleznete v mé absolventské práci …

  

PO ÚNORU

 

            Tím začalo peklo pro československý národ. Začala platit řada nových zákonů, včetně zákonu č. 231/1948 Sb, na ochranu lidově demokratického zřízení před protesty proti režimu.
Jako první šli na řadu politici, výše postavení nekomunističtí úředníci, kteří mohli vymyšlenou komunistickou ideu prokouknout a své poznatky šířit dále. Další na řadě byli kněží, inteligentní a vlivní lidé, soudci nebo učitelé. Právě tyto vrstvy byly nejvíce „nebezpečné.“ Mírnější zákazy nastaly pro obyvatele s majetkem, drobné živnostníky a zemědělce. Většina firem byla postupně zestátněna, stejně jako banky nebo doly. Postupem času se vše stupňovalo. Tresty se udělovaly vyšší, zákazy tvrdší a omezení přísnější.

Situace v Československu se stávala horší a horší. Hned po komunistickém převratu začaly i pokračovaly politické procesy s odpůrci režimu, s důstojníky Československé armády. Došlo i na obyčejné lidi odsuzované za činy, které nespáchali nebo za křivá slova proti režimu, vyslovená v nesprávné společnosti. Lidé, kteří se nepřiznali k tomu, z čeho byli obviněni, byli přesvědčování podivnými a strašnými způsoby. Pálením chodidel, mučením elektrickým proudem, vytrhávání nehtů a zubů. Za vzor si komunisté nejspíše vzali německé koncentrační tábory. Dalšími důvody zatčení se stalo napomáhání hledaným či nepohodlným osobám. Prvními z nespravedlivých procesů, které skončily trestem smrti, jsou případy Heliodora Píky nebo Milady Horákové. Ale samozřejmě následovaly další.

                                                           

 NA ZAČÁTEK

            Mám-li vyprávět o začátcích Jaroslava Freie, nemám se za co stydět. Vždy pozorný žák studoval nejdříve na obecní škole a na osmiletém gymnáziu, které opustil již po čtyřech letech a přestoupil na Československou obchodní akademii. Roku 1921 ji ukončil s vyznamenáním, ale bez maturity, protože stav rodinného konta nebyl nejpříznivější. Jaroslav si musel začít hledat práci, kde by uplatnil své schopnosti. První uplatnění nalezl ve firmě Ing. Zdeňka Kliky, ale chtěl studovat dál. A tak ke každodenní práci přidal studia práv na Karlově univerzitě. V roce 1936 složil Jaroslav státnice a také rigorosum. Na jaře 1937 pak úspěšně dokončil všechny státní zkoušky s vyznamenáním. Měl tři děti Slávka, Pavlínu a nejmladší Helenu. Manželka, s níž byl celý život, se jmenovala Františka, ale nikdo ji však neoslovil jinak než Iška. Z dostupných informací o dětech se více dozvídáme jen o Slávkovi.

A to, že školní prospěch měl podobný jako otec a úspěšně vystudoval. Roku 1948 byl zatčen kvůli účasti na několika protirežimních demonstracích studentů. Po propuštění se myslel, že už je s jeho stíháním konec. Bohužel opak byl pravdou, tato aféra byla začátkem celého stíhání jeho otce. Mezi lidmi se začalo povídat, že Freiovi budou emigrovat. A to samozřejmě komunistický režim nemohl trpět.

 

ZÁVĚR

Závěrem své práce bych chtěla říci, že mne vše neskutečně bavilo. Moje smutné téma mi umožnilo podívat se na svůj zdánlivě hrozný život podívat jinýma očima. Zjistila jsem, jak se mám dobře, i když si často myslím, že horší život mít už nemůžu. Když jsem se dozvěděla více o tragice padesátých let, svitlo mi, jaký rozdíl je mezi dnešní dobou a tou minulou. Mnoho lidí říká, jak se máme špatně a jak se nám životy hroutí. Můžeme ale jezdit volně do ciziny, nikdo nám nevyhrožuje smrtí, můžeme volně nakupovat, chodit do školy, pracovat, můžeme být se svými rodinami a žít pokojně až do svého stáří. Nemusíme se bát vyslovit svůj názor nahlas, protestovat, demonstrovat – vlastně se nemusíme bát ničeho.

Po nástupu komunismu se rozhodně nikdo neměl tak, jako se máme teď my. Lidi sledovala tajná policie a někdy i jejich sousedi nebo spolupracovníci, měli zakázáno mnoho věcí, řadu z obyvatel režim znevýhodňoval. Životy se řídily podle postoje občana ke komunismu. Stačilo říci něco v nesprávné společnosti a rozjela se řízení, která nemohla pro obviněného nikdy dopadnout dobře. Dnes máme nárok na právníky, kteří jsou placeni, aby pomáhali nám. Neexistují zde takové tresty jako v padesátých letech, neexistuje nic jako koncentrační tábory… Můžeme se jen radovat z toho, jak dnes žijeme a co všechno je nám dovoleno.

I přes to chodí po světě spousta lidí, kteří mají vše, co chtějí, ale pořád nejsou spokojeni, protože jim něco chybí, o čem si myslí, že ostatní mají a oni to dostat nemůžou. Řekla bych, že to, co jim schází, je dobrá nálada a radost ze života. Lidé, kteří nemohou mít vše, co chtějí a co si přejí, jsou mnohem vděčnější i za malou splněnou věc, mají menší požadavky. Ale lidé, kteří získali vše a nemají si už co přát, nedokážou mít radost, když něco dostanou, protože to pokládají za samozřejmé.

Za problém současnosti považuji prostou pýchu a touhu mít vše nebo dokonce více, než má ten vedle. Takoví jedinci mají jednoduše potřebu být v souladu s nejnovějšími modely, telefony, počítači, a se vším, co se prodává a je po tom vysoká poptávka, aby se potom mohli povyšovat nad těmi, kterým stačí ke štěstí málo…

 

 

Michal Koutek - Ve spárech totalitní moci - aneb zapomenutí "zlatí hoši"

 


Každá generace má své idoly. Dědečkové tleskali Suchému, bratří Holíkům, Golonkovi a Nedomanskému. Rodiče obdivovali Hlinku, Nového nebo Martince. V našich srdcích, je zatím poslední, ale úspěšná generace Jágra, Růžičky, Patery a Reichla. 

  Ale ponořme se ještě dále do minulosti, kdy těsně po druhé světové válce, byla ve vrcholové formě první z hokejových part, která se mohla měřit s tenkrát bezkonkurenční Kanadou. Na tituly z roku 1947 a 1949 se stále s krásou vzpomíná, bohužel však pamětníků z řad fanoušků i hráčů rychle ubývá. Z party kolem brankáře Modrého, obránce Trousílka a útočníků Trojáka, Konopáska nebo bratrů Zábrodských, žije dnes pouze Augustin Bubník a starší z bratří Zábrodských Vladimír. Tato generace se nakonec místo zaslouženého uznání dočkala zatykačů, mučení od estébáckých vyšetřovatelů a dlouhých pobytů v uranových dolech, odkud se bývalí národní hrdinové vraceli po letech s podlomeným zdravím. To vše jen proto, že nová komunistická vláda měla strach z jejich případného odchodu za hranice na Západ i proto, že „zlatí hoši“ byli mezi lidmi oblíbenější, než „hrdinové“ socialistické práce. SVOJI PRÁCI BYCH PROTO CHTĚL VĚNOVAT TĚMTO HRDINŮM, KTERÝM UKONČILA NEBO PŘERUŠILA KARIÉRU POLITIKA! A PŘÁL BYCH SI, ABY SE HRŮZNÉ ČASY NEOPAKOVALI!     

 Čeho se tak ministerstvo vnitra bálo, že nepustila zlaté hochy do Londýna? Dozvěděli se, co se dělo, když Československo hrálo v Davosu na Spenglerově poháru. Hlasovali tam o to, zda národní mužstvo zůstane v Davosu nebo se vrátí zpět do Československa. Hlasování dopadlo tak, že šest hráčů bylo PRO ZŮSTÁNÍ V ZAHRANIČÍ a osm hráčů bylo PRO VRÁCENÍ SE DO ČESKOSLOVENSKA.

  Do zlaté hospůdky přišli takřka všichni, jen hráči z Moravy chyběli. Vladimír Zábrodský postával u výčepu deset minut a pak odešel. Václav Roziňák se chystal do Zlaté hospůdky. Žena Alena mu tehdy pověděla: „Ne, aby ses tam zapomněl. Já vás znám vy chlapi.“ Roziňák opáčil: „Neboj, vrátím se za chvíli.“ Nemohl však tušit, že ta chvíle byla bezmála pět let.

A jménem republiky se odsuzují k trestu odnětí svobody: Inženýr Bohumil Modrý v trvání 15 let, Augustin Bubník v trvání 14 let, Stanislav Konopásek v trvání 12 let, Vladimír Kobranov v trvání 10 let, Václav Roziňák v trvání 10 let, Josef Jirka v trvání 6 let, Zlatko Červený v trvání 3 let, Jiří Macelis v trvání 2 let, Přemysl Hajný v trvání 1 roku, Antonín Španinger v trvání 8 měsíců a Josef Stock v trvání 8 měsíců. Dále pak Mojmír Ujčík v trvání 3 let. Kromě toho byli odsouzeni k trestům peněžitým a to: Bohumil Modrý ve výši 20 000 Kčs, Augustin Bubník ve výši 20 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 40 dnů, Vladimír Kobranov ve výši 15 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 30 dnů, Václav Roziňák ve výši 10 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 20 dnů, Stanislav konopásek ve výší 20 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody ve výší 40 dnů, Josef Jirka ve výší 10 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 20 dnů stejně jako Přemysl Hajný, Jiří Macelis a Zlatko Červený ve výši 15 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 30 dnů, Antonín Španinger a Josef Stock ve výší 5 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 10 dnů, Mojmír Ujčík ve výši 20 000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 40 dnů. Sečteno podtrženo. Soud rozhodl o osudu nevinných…         

  Závěr

 Mezi prvními mistry světa z roku 1972, kteří se rozhodli odejít za hokejem do Kanady, byl Václav Nedomanský a Richard Farda. Spolu s Jaroslavem Holíkem se v památném pražském finále střelecky zasloužili v boji se SSSR o zlato. Odešli tedy do NHL. Farda a Nedomanský byli prvními, ale kolik dalších skvělých hokejistů jsme prakticky vyhnali.                                      

 Hokejisté, Crha, Fryčer, bratři Ihnačákové, legendární trojice bratrů Šťastných Anton, Peter a Marián, ale i Musil, Svoboda, Klíma, Pivoňka nebo Volek, kteří se prosadili v americké NHL, opustili svou vlast. Ale oni by se tak nerozhodli, nebýt totalitního režimu, který nechápal, nebo spíše nechtěl chápat změny ve světě. Takže můžeme říct, že je naše vlast, vyhnala. Byl by to dlouhý seznam a to nejen hokejistů, ale i mnoho dalších nadějných a skvělých sportovců. 

 O to mi přijde strašnější dnešní doba. I přesto, že lidé vědí, co komunisté dělali, je chtějí do čela vlády. Třeba se ta doba opakovat nebude, ale kdo ví. Všem patnácti hokejistům vzal totalitní režim, doslova, život.            
 K závěru si myslím, že se hodí slova Vladimíra Kobranova: „Dělím náš život na tři třetiny, jako hokejový zápas. Každou třetinu hrála jiná generace. Zatímco v hokeji tvá třetina dvacet minut, tady trvala dvacet let. Tu první hrála naše generace. Byli jsme lepší, blízko k vítězství, jenže jsme tenkrát nemohli vyhrát, protože soudce neměl píšťalku, ale za to měl zbraně a oprátku. A neposílal na trestnou lavici, ale do vězení a na šibenici.    

 Druhou třetinu hrála už jiná generace. I ta měla blízko vítězství. Rozhodčí se už sice přizpůsobil pravidlům, ale když už se zdálo, že vyhrajeme, postavili do branek tanky.    

 No a tu poslední třetinu hraje už současná generace. Mezinárodní pravidla už museli převzít všichni. A tak tuhle třetinu a tenhle zápas, tato generace, konečně vyhrála.“

 

Резюме, Руссия

Кобранов, Гайек, Модры, Конопасек ... хоккеисты, которые были коммунистическим режимом арестованы для ничего и посланы в тюрму в Боры. Затем они были перепещони в урановие шахты в Яахымов. Тепер живут только два- Бубник и В. Забродскы. Забродскы стал спорной фигурой чежословацкого спорта. Модры был обозначаен начальником антигосудаственной группы. Все хоккеисты смотрели в лицо пекла. Они заслуживают удивение и признание.
 

Tři cesty k smrti – osudy paraskupiny ZINC
Daniel Koutek

  

 

Skupina ZINC začala svou misi 28. března a v podstatě jejich operace skončila 2. června Pechalovým zatčením. S trochou nadsázky by se dalo říci, že tři muži zemřeli zbytečně a nesplnili úkol. Rozhodně nebyli slaboši, ale už od začátku
se jim do cesty stavěla smůla. Osud se postavil proti nim. Je obdivuhodné, kolikrát byli sraženi na kolena a přesto pokaždé, bez jídla a bez spánku, vstali a bojovali. Zejména Pechal, který byl podle mého stejně velký hrdina, jako parašutisté v kostele, protože se nikdy nevzdal, byl tvrdě mučen, ale obstál. Mikš neměl šanci ukázat,
co v něm bylo a Gerik, zoufalý, zradil. Jenže jeli pracovat do protektorátu a měli zakázané hrdinství. Přesto dva z nich padli jako hrdinové.

Po poznání jejich příběhu je jasné, že by skupina ZINC měla patřit mezi ty,
na které budeme vzpomínat. Ač to třeba není vidět, ze ZINCU si budu brát příklad.
A to sice takový, že se nikdy, nikdy nevzdat.

Když použiju slovo hrdina i pro Gerika, bude to správně. Protože ho všichni znají jako zrádce a nic víc je nezajímá, jenže nevědí, že Gerik strávil zbytek války v koncentračním táboře, protože chtěl znovu najít cestu k odboji, nevědí, že Gerik neprozradil Mikše, nevědí, že si nechal pro sebe informaci, kam šli parašutisti
od Karla Svobody. Hodně „chytrých“ lidí přesně vědí, co by v jeho situaci udělali
a jaký to byl zrádce. Jenže tihle lidé, by v životě nenašli odvahu, dát se na výcvik
a seskočit na pomoc protektorátu.

Takže i když je někdo zná jako ty, kteří pro Československo nic neudělali, tak pro mě jsou hrdinové, nový vzor, lidé, ke kterým vzhlížím!!!

 

 

 Od disidenta k prezidentovi - Tereza Neumanová

 

Úvod

 

            Václav Havel představoval milovanou i nenáviděnou osobnost, která hrála pro Československo i pro Česko důležitou roli. I když si ho jako prezidenta nepamatuji, vnímám ho tak a patří mu můj obdiv.
            O Václavu Havlovi si troufám říct, že prožil náročný život. I přes vlastní problémy dokázal lidem pomáhat a měl stálou chuť věci zlepšovat a dovádět je k dokonalosti. Jeho touha pomáhat ostatním (i „obyčejným“ lidem) vycházela nejspíše z jeho prožitků a zkušeností.
            Díky jeho skromnosti, poctivosti a hlavně lidskosti si získal mnoho sympatií lidí na celém světě. Funkce prezidenta mu náležela právem, vykonával ji s obdivuhodným elánem.
            Moje sympatie si získal především tím, že dělal všechno srdcem – a to i v politice, za což ho mnoho lidí podceňovalo a odsuzovalo, ale ještě více lidem se to líbilo.

 Další Havlův spor s Tváří se odehrál v červnu 1969. Havel byl pověřen redakční radou, aby přednesl návrhy Tváře týkající se cenzury. Havel souhlasí, návrhy přednese. Ve skutečnosti však přednáší úplně jiný názor, než doopravdy měl. Přednesl ho tak, aby sjezd vyjádřil odmítavý názor k cenzuře. Rada mu tento čin vyčetla a Havel, protože si rád stál za svým, za sebou „prásknul dveřmi“ – opět vystoupil z redakční rady.
            Názor Tváře na cenzuru byl takový, že se s ní musela jednoduše vyrovnat a vzít ji na vědomí. Protestování by nemělo sebemenší naději na úspěch.
            Netrvalo dlouho a Havel přijal „radikální politická východiska“ Jana Patočky. Tato „politická východiska“ dostala Havla na Hrad. Tam už mu funkce prezidenta jeho myšlení vedla takovým způsobem, že na Tvář vzpomínal velice zvláštním stylem.

V lednu roku 1977 otiskly západoněmecké noviny dokument „Charta 77“, který vyzívá pro vládu ČSSR, aby se držela mezinárodních závazků o dodržování lidských práv. Šlo o jakýsi protest proti nedodržování práv lidských a svobod v totalitní Československé republice. Dokument podepsaly stovky československých občanů. Václav Havel se, jako spoluzakladatel, stal mluvčím hnutí, které dostalo jméno podle stejnojmenného dokumentu. Za tuto činnost strávil ve vězení pět měsíců, ale hnutí Charta 77 ve své aktivitě dále pokračovalo po další desítku let. V době založení Charty 77 byl Václav Havel pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, poté ho podmíněně odsoudili za poškozování zájmů republiky v cizině na rok a dva měsíce. Rok poté byl zadržen policií při pokuse o účast na plese železničářů v Praze na Vinohradech. Ve vyšetřovací vazbě zůstal od ledna až do března 1978, potom bylo trestní stíhání zastaveno. 
Za své postoje vůči komunismu byl několikrát vězněn, ale nikdy o změny nepřestal bojovat… Právě kvůli těmto činům považuji Václava Havla za největšího prezidenta naší země. Myslím si, že patří k hrdinům české a československé historie – kdo by měl tu odvahu stát se disidentem a jít proti režimu? Nechávat se takřka dobrovolně zatýkat? Někteří lidé si myslí, že „disident“ znamená „rebel“. Podle mého je „disident“ člověk s neskutečnou dávkou odvahy a velkým srdcem.

             

 

 

 

 

 

MV

    V tomto předmětu zpracovávali žáci nejčastěji své osobní časopisy, ve kterých byla stanovena povinná část - jako úvodník, fejeton, úvaha, povídka. V druhé části už vymýšleli sami podle svých zájmů a schopností

 

ROZHLAS

 

 

ÚVODNÍK

 

OSOBNÍ PŘEDSTAVENÍ
Může rozhlas konkurovat televizi a počítačům?
Je to těžké někoho soudit, když sami nejste perfektní
ROZHOVOR
Jak jsem přišel k rozhlasu
OSMISMĚRKAFEJETON
BÍLÝ ZÁZRAK  část 1
BÍLÝ ZÁZRAK část 2
CO BUDE V DALŠÍM ČÍSLE?
ZÁVĚR

 

 

 

 

 

 

ATP

    V Aplikaci technických předmětů měli žáci možnost  ověřit si své znalosti a dovednosti v praktických úkolech. Například ověřovali rychlost otáčení při piruetě v krasobruslení, hledali fyziku ve sportovních odvětvích, vytvářeli mapy... Velmi zajímavá práce byla založena na vymýšlení vlastních her na základě již známých - pexeso, domino, kvarteto ... Ukázku si můžete přečíst.

Téma: Matematické karty
Romana Meravá, IX. A 
ÚVOD
Jako téma své Absolventské práce z Aplikace technických předmětů jsem si vybrala Matematické karty. Představím známé hry v upravené podobě s použitím matematiky a fyziky pro 5. – 9. ročník. Základem každé z nich jsou kartičky s mnoha fyzikálními a matematickými příklady. Například „Člověče, nezlob se“ bude mít několik různých herních plánů pro pohyblivý počet hráčů.
Úkoly obsahují pestré otázky od teoretických z fyziky, poznávání osobností po rýsování těles a obrazců, náčrtů za pomoci geometrických tvarů.
Ke každé hře budou napsána přesná pravidla, kterými se hráči musí řídit.
DOMINO
Hra domino obsahuje sadu obdélníkových kartiček s příkladem na obou stranách. Celkový počet kartiček je 64.
Základní pravidla hry (4 hráči)
1. Hraje se po dvojicích. Hráči sedící naproti sobě hrají společně proti druhé dvojici sedící kolmo. Členové dvojice se ale mezi sebou nesmějí domlouvat.
2. Všechny kartičky se rozloží na stole lícem dolů a důkladně zamíchají.
3. Každý hráč si vylosuje 16 kartiček, takže je celá sada před partií rozebrána.
4. Začínající hráč se pro první hru určí losem, při dalších partiích se všichni při zahajování střídají.
5. První hráč vybere jednu ze svých kartiček a položí ji doprostřed stolu.
6. Hráč, který je na tahu, vybere ze svých kartiček takovou, aby výsledek jeho příkladu odpovídal výsledku příkladu na stole. Tu pak přiloží na stůl tak, aby se příklad dotýkal kartičky se stejným výsledkem.
7. Kartičku lze přiložit pouze na jeden či druhý konec řady. Větvení uprostřed řady není povoleno.
8. Hráč, který nemá kartičku, kterou by bylo možné přiložit k řadě, řekne „dál“ a ztrácí tah. Pokud táhnout může, tahu se vzdát nesmí.
8
9. Partie končí ve chvíli, kdy jeden z hráčů přiloží k řadě svou poslední kartičku. Všem ostatním (včetně spoluhráče toho, kdo uzavřel partii) se sečte hodnota kartiček (výsledků příkladů), které jim zbývají.
10. Partii vyhrála dvojice, jejíž součet je nižší.
11. Partie rovněž končí v případě, že ani jeden z hráčů nemůže pokračovat. Vyhrává dvojice, které zbyly kartičky s nižší hodnotou.

Hra jednotlivců (2-3 hráči)
Při hře dvou nebo tří hráčů se průběh hry proti základním pravidlům nemění, jen si hráči po svém tahu vždy doberou kartičky tak, aby jich na konci svého tahu měli opět 16.
Pokud hráč nemůže k obrazci připojit žádnou ze svých kartiček, musí si brát do té doby po jedné ze zásoby tak dlouho, než bude moci učinit svůj tah. Pokud si hráč dobere 4 kartičky, může si brát dále anebo tah vynechat. Je-li už zásoba kartiček rozebrána a hráč nemůže, prohlásí „pass“, to znamená, že se musí vzdát přiložení a ve hře pokračuje další hráč. Vyhrává ten, kdo se po rozebrání všech kartiček ze zásoby jako první zbaví všech svých kartiček.

ZÁVĚR
Ve svých hrách jsem použila spousty různých příkladů z matematiky a fyziky. Pokusila jsem se, aby vše bylo zábavné, protože většina žáků vidí tyto předměty jako něco nudného a nepotřebného.
Já s tím nesouhlasím.
Každou z her jsem upravovala, aby se dala matematika s fyzikou ve hře použít. Pochopitelně jsem musela přizpůsobit i pravidla, aby se dala používat a hráči si nevymysleli vlastní.
Hry jsem vyrobila pro žáky osmých a devátých tříd, to záleží na příkladech, které byly ve hře použité. Myslím, že by se daly využívat jako forma na procvičení probrané látky. Takovým způsobem mají žáci větší šanci se látku naučit a procvičit
si ji.
Docela by mě potěšilo, kdyby toho nějaký vyučující využil. Také vyzkoušel, zda jsem pravidla i úkoly vymyslela správně.

 

 

Vladimir Litovkin

Šance a Sportka

Sportka:

Ve hře Sportka je všechno o něco lehčí. Pravděpodobnost se nemůže používat jako nástroj pro zvětšení šance na výhru, ale pouze jako odpověď na otázku, zda má smysl sázet nebo je prohra naprosto jistá.

 

Losuje se 6 čísel ze 49. Výhra se liší od počtu uhodnutých čísel a ve Sportce ještě i od počtu sázejících:

 

Počet uhodnutých čísel:

Výhra v Kč:

Šest čísel

7 000 000 – 9 000 000

Pět čísel a dodatkové číslo

400 000 – 550 000

Pět čísel

10 000 – 30 000

Čtyři čísla

1 000 – 200

Tři čísla

200 – 50

 

 

Pravděpodobnost, že uhodneme 3 z 6 čísel je  (pravděpodobnost pro první číslo je 1/49, pro druhé už máme jen 48 čísel, takže pravděpodobnost bude 1/48 atd.) neboli 9,0461716601534230713562020552902×10 -6 = 0,000009046…. Což se přibližně rovná 0,0009046%. U čtyř čísel je šance 46 krát menší, protože se přidá ještě jedno číslo, odlišné od předchozích – 0,00001967%. Pět čísel bude mít ještě 45 krát menší šanci na výhru 0,00000043711%. A šest čísel pouhých 0,0000000099343 %.

Abychom tedy měli aspoň 10% šanci na výhru, přičemž naše šance, že uhodneme všech 6 čísel, je 0,0000000099343%, budeme potřebovat 10% : 0,0000000099343% = 1 006 613 450 sloupečků.

Jestliže každý sloupeček stojí 16 Kč, celkem za tikety musíme utratit 16 105 815 200 Kč. Přitom výhra je pouhých 9 000 000 Kč, tedy 1790 krát menší (16105815200 : 9000000 = 1790).

A když si chceme být na 100% jistí, že vyhrajeme, potřebujeme ještě toto obrovské číslo vynásobit 10. Takže abychom určitě vyhráli 9 milionů, potřebujeme na tikety 161 058 152 000 Kč.

Z matematického hlediska je opravdu nevýhodné sázet ve Sportce, protože vyhrát je téměř nemožné a pokud budeme chtít zvýšit své šance na výhru, budeme potřebovat na vklad skoro 18 tisíc krát větší částku než je největší výhra.

 

Šance:

Šance je doplňková hra, každý tiket má 6-ti místné číslo, které se musí shodovat s losovaným 6-ti místným číslem. Vyhráváme, pokud se číslo našeho tiketu shoduje s losovaným číslem od konce. Výše výhry závisí na počtu shodujících se čísel:

 

Uhodnutá kombinace:

Vyhrána částka:

Poslední číslo

20 Kč

Poslední dvojčíslí

50 Kč

Poslední trojčíslí

500 Kč

Poslední čtyřčíslí

5000 Kč

Poslední pětičislí

50000 Kč

Všechna čísla

200000 Kč + Jackpot

 

 

                                                                                   

 

 

 

Šance, že uhodneme poslední číslo, je 1/10.

Druhé číslo může být úplně stejné, takže každé číslo má stejnou šanci, že bude vylosované:

 

Třetí číslo může být zase 0, 1, 2 … 9:

 

 

Kombinace čtyř čísel:

 

 

Pravděpodobnost, že uhodneme pět čísel, bude rovna:

 

 A uhodnout všech 6 čísel je téměř nemožné:

  

Pravděpodobnost výhry u jednoho tiketu je příliš malá (0,000001%), abychom mohli uvažovat o tom, jestli je výhra v Šanci stejně nepravděpodobná jako ve Sportce. Zase spočítáme, kolik peněz je potřeba na desetiprocentní jistotu, že vyhrajeme.

10% : 0,000001% = 1000000 - tiketů bude potřeba koupit.

Jedna hra Šance stojí 10 Kč.

         10Kč ∙ 10000000 = 100 000 000 Kč – utratíme za všechny potřebné tikety.

         Podle údajů sázkové kanceláře je průměrně v Jackpotu 9 300 000 Kč.

         I kdybychom s 10% jistotou vyhráli 200 000 a Jackpot, proděláme 90 500 000 Kč, protože

100 000 000 - (200 000 + 9 300 000) = 90 500 000 Kč.

Takže matematická odpověď na otázku, zda má smysl hrát v loterii, zní NE. Ale to neznamená, že je nemožné v loteriích vyhrát. Vždycky se může stát, že vám bude stačit k výhře pouze 0,0000000099343% šance.

 

Resumé

 

         My final work from Application of Technical Subjects is about Theory of Probability. In my work I write about history of this theory, evolution and its usage and influence today. I choose this subject, because I like the way this theory makes a lot of things easier for us. It can be used in games, weather forecast, math, physics, economy, constructing cars, planes and rackets.

         I thought that Theory of probability can save so much time because You don’t have to calculate as many things as you want without it. It can make our life simple and happy.

         First part of my work is about history of this theory. The origin of theory of probability is similar to any other mathematic theories, formula and completion Blaise Pascal played hazard game with his scientific friends. He didn’t know which bet is better. He started matching this problem and evolved first version of this theory.

         In second part I describe how it works and show how to use theory of probability in a real life, for example: poker, lottery.

         In the end I write about some unusual and interesting parts of this global problem.

         Now a lot of scientists in many specialization and almost all professional players use this theory because it makes their chances to win much bigger.

In meinen Absolventarbeit aus Applikation der Technischen Fächer schreibe ich über Wahrscheinlichkeit Theorie. Ich beschreibe über die Geschichte, Evolution, ihrer Nutzung und Einfluss heute. Diese Theorie benutzt in Spielen, Mathematik, Physik, Wirtschaft und Autos bauen. Am Ende meiner Arbeit schreibe ich, wie ich diese Theorie selbst benutze und auch wie Theorie mir verschiedene Aufgaben lösen hilft. Zu Beginn schien es mir, dass die Theorie der Wahrscheinlichkeit ist sehr schwieriges Thema, aber ich bin froh,

 

Anastázie Podhůrská, IX. B – Mapy a měřítka v reálném  životě

Úvod

    Toto téma jsem si vybrala, protože mě baví práce s mapou,a tak jsem byla ráda, že se v tom budu moc zdokonalit a dozvědět se o nich další zajímavé informace. Pokud má člověk dobrý orientační smysl, dokáže se kdykoli zorientovat v každé mapě. Důležité ale je nejen na mapě určit svou pozici a směr cesty, ale také dokázat z mapy vyčíst, na co může po cestě narazit, třeba vysoké kopce nebo strmé stráně. I tímto se zabývám ve své práci. Popisuji, jak určit sklon svahu, nebo co jsou to topografické značky. Také možná objevíte nové způsoby, jak si na mapě změřit trasu pochodu. Dále zmiňuji, jak se přepočítává vzdálenost, kterou změříte na mapě, na vzdálenost ve skutečnosti. Ve své práci se také zabývám kompasem, buzolou, ale i navigačním systémem GPS.

Na konci práce najdete mapu ostrova, kterou jsem sama vymyslela a nakreslila na čtvrtku formátu A2. Znázorňuje vymyšlený ostrov. Mapu jsem namalovala v měřítku 1:100 000.

 Můj výrobek – mapa

 

         Jako vlastní výrobek jsem si připravila mapu vymyšleného ostrova v měřítku 1:100 000 nakreslenou na čtvrtku formátu A2. Na mapě jsem znázornila terénní tvary, vodstvo, výškové členění a větší města.

Zatímco na jižní a jihozápadní části ostrova se rozkládají především nížiny, na severní a severovýchodní části především hory.
Největší jezero se nachází na severozápadě ostrova a obklopuje ho největší nížina. V horské části ostrova pramení většina řek, i nejdelší řeka, která protéká takřka celým ostrovem a ústí do oceánu ve velké deltě. V severní části jsou na některých řekách i vodopády.
         Okolo ostrova je spousta ostrůvků, některé z nich s větší nadmořskou výškou, takže při přílivu nehrozí záplavy. U atolů na jih od ostrova najdeme korálové útesy a na západ od ostrova je příkop s nadmořskou výškou 600 m.

 

1)   Jaká je skutečná vzdálenost mezi ostrovy, když je tato vzdálenost na mapě 3 cm? Za jak dlouho ujedu tuto trasu, když celou cestu pojedu rychlostí 50 km/h?

 

d = 3 cm

M = 100 000 cm

D = ?

D = d · M

D = 3 · 100 000

D = 300 000 cm

D = 3 km

 Trasa ve skutečnosti měří 3 kilometry.

 s = 3 km

v = 50 km/h

t = ?

t = s : v 

t = 3 : 50

t = 0,06 h

t = 3,6 min

 Trasu dlouhou 3 kilometry ujedu za 3,6 minut.

 

 EV

   Tento předmět poskytuje mnoho námětů z různých oblastí - chemie, zeměpisu, přírodopisu. Proto je spektrum témat tak široké.

Marek Zýma – Infekční onemocnění

         Jako svou absolventskou práci z Environmentální výchovy jsem si vybral Infekční onemocnění. Téma jsem si vybral z toho důvodu, že problematika infekčních chorob je blízce spjata s medicínou, což je vědecký obor, kterým bych se, jako budoucí lékař, chtěl zabývat. 

         Bakterie, viry, houby a parazité jsou původci infekčních onemocnění. Každý den jsme jimi doslova ze všech stran obklopeni. Nacházejí se na věcech, které běžně používáme každý den, jako je třeba mobilní telefon nebo kartáček na zuby, který vědomě používáme právě proto, abychom se zbavili bakterií v ústech.
         Každý den, při rozhovoru s přáteli, nebo při běžné tlačenici během cestování hromadnou dopravou, jsme vystaveni milionu virů, které se vzduchem šíří kolem nás.
         Stejně tak třeba při pochutnávání si na syrovém mase nám hrozí nakažení parazity, kterým se v mase daří.
         Pokud chceme strávit zábavné odpoledne například v akvaparku, kde jsou s námi další stovky lidí, musíme počítat s tím, že nám hrozí napadení dalším typem infekce a to houbami, které v podobě plísní nebo kvasinek napadají nejčastěji chodidla.
         Z toho tedy vyplývá, že během běžně stráveného dne jsme skoro v každou chvíli vystaveni několika typům infekčních onemocnění, kterým se často dokážeme sami ubránit. To o jaké nemoci se jedná, se dozvíte právě díky mé absolventské práci o infekčních chorobách.

 

Závěr:

Teď už tedy víme, že jsme dennodenně obklopeni statisícem infekčních chorob, které nás můžou těžce ohrozit na životě. Existují druhy infekcí, kterým jsme vystaveni každý den, v každou chvíli. Ovšem existují i takové, které nás napadnou hned po narození a trpíme jimi až do konce života.
         V dnešní době vědecko-medicínského pokroku známe už na stovky infekčních chorob a dokážeme se proti většině z nich úspěšně bránit, ale i 

přes to je i spousta, na tolik nebezpečných, že jim člověk může podlehnout. Znamená to tedy, že ani v dnešní době se nemůžeme vůči infekcím cítit bezpečně a nezbývá nám nic jiného než podstupovat očkování nebo dodržovat dostatečnou hygienu do té doby, než se věda dostane na takovou úroveň, že se nebudeme infekcí muset obávat. 

 

Silva Svobodová - Lesy

Úvod

         Lesy… Co bychom bez nich dělali? Mají pro nás tolik důležitých významů. Proč myslíte, že se jim říká plíce Země? Díky nim tu máme dostatek kyslíku, ale to zdaleka není vše. V lese přece žije spousta živočichů i rostlin, kteří by bez něj nemohli jinak přežít, les jim poskytuje ochranu a dostatek potravy, stejně tak jako nám. Les nám také poskytuje určitou ochranu před vnějším světem, lidé jsou v něm naprosto oddělení od civilizace a díky tomu si od ní mohou odpočinout. Lesy nás také chrání před hlukem a znečištěním. Mají však ještě spoustu dalších významů…
         Význam a ohrožení lesů na Zemi, tak se jmenuje moje absolventská práce z Environmentální výchovy, ve které se zabývám nejen významem a funkcemi lesa, ale také jeho rozdělením na různé typy. Můžete zde také najít informace o flóře a fauně, které doprovází spousta obrázků. Globálním problémem je kritické ohrožení lesů na planetě, proto část práce věnuji této problematice.  V neposlední řadě se v mé práci můžete dočíst informace o lesích v České republice.

Závěr

         Ohrožení lesů na Zemi je v dnešním světě velmi kritické. Lesy (hlavně tropické) trpí stále rostoucí deforestací. Lidé je kácí v obrovském tempu a kvůli tomu lesy pomalu zanikají. Tam kde dřív byly, již nejsou a bude trvat spoustu let, než se tam objeví znovu, jestli vůbec. Přitom jsou lesy jedním z nejdůležitějších ekosystémů, bez nichž se zvířata ani my neobejdeme. Proto je mi záhadou, proč odlesňování stále stoupá. Možná protože lidí, kteří les chrání je pořád dost málo.

         Tato práce mě celkově velmi bavila a myslím si, že je to jedna z nejzajímavějších prací, které jsem psala. Literatura se na toto téma sháněla velmi dobře a dá se říct, že vždy bylo z čeho čerpat. Díky této práci jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, jako třeba že se bobři vrací zpátky do České republiky, nebo že vlci a jiní predátoři, žijící v jehličnatých lesích na severu, putují za kořistí až několik desítek kilometrů. Ať si říkáte, co chcete, o lese se vždy dá najít něco, co jste nevěděli a co vás překvapí.

 

Simona Rozinková  - AIDS a HIV

Při vyslovení slova AIDS, nebo HIV se každému vybaví zhruba to samé, nemoc, kterou nelze léčit a virus, který ji způsobuje.
            Kolik z nás ale zná celou pravdu o původu, přenosu a ochraně před virem HIV? Troufám si říct, že ačkoli toho víme hodně, vše nevědí ani odborníci.
Především bychom si měli uvědomit, že boj s tímto virem svádí lidé po celém světě bez ohledu na národnost, barvu pleti, pohlaví, nebo sexuální orientaci.
             Je všeobecně známo, že proti HIV, a tedy ani proti AIDS, není imunní NIKDO z nás. Pravdou je, že přítomnost viru v krvi se může projevit až po 10-15 ti letech po nakažení, naopak někdo může do roka zemřít.
            Za pomoci knih, ve kterých jsou životní zkušenosti a rady nakažených, se budu snažit vám přiblížit to, co se o této nemoci s jistotou ví, popřípadě poradit rodičům, jak své dospívající dítě před virem HIV varovat.Toto je věta z jedné knížky a píšu ji sem protože, si myslím, že je důležité, abyste svému dítěti věnovali něco, na čem později může záviset jeho život .

„Informace a rady, jak se proti AIDS chránit, jsou tím nejcennějším dárkem, který svému dítěti můžete dát.“

 JAK TO VIDÍ NEMOCNÍ

            O tomhle se strašně špatně mluví, vždyť nejsem v jejich kůži a nemusím se potýkat se starostmi, depresemi a komplikacemi, jako oni. Věřím tomu, že mnoho lidí, kteří se o své nemoci dozvěděli, ji nedokázali unést a spadli hluboko pod hladinu svého dosavadního života. Ale naopak se domnívám, že mnoho z těch, kteří onu depresi překonají a vrátí se zpátky do života, tak udělají něco pro to, aby se svět o AIDS dozvěděl víc. Snaží se varovat své spoluobčany a dávat rady, jak se před zákeřným virem chránit.
            Jedna z knížek, kterou jsem při zpracovávání práce četla, byla napsána nakaženým mužem, který dříve hrál basketbal v poměrně úspěšném týmu. Na krevní zkoušce na drogy zjistili, že má v krvi přítomný vir HIV. Začal pomáhat nakaženým a varovat lidi před nemocí, na kterou od 80. let podlehlo 25 miliónů lidí. Dnes stále žije, s virem se potýká už něco přes dvacet let. Zajímavé je, že v době, kdy se o svém nakažení dozvěděl, měl doma těhotnou manželku. Ona ani dítě HIV v krvi nemají. Rodina ho neopustila a zůstala s ním a tím mu dala vůli k tomu, aby nepřestával bojovat.
            V knize, kterou napsal, jsou zpovědi dalších nakažených, kteří bohužel většinou zemřeli ještě dřív, než kniha vyšla. Popisují zde své vlastní osudy a to, jak se cítili, když se dozvěděli, jak to s nimi je, a věřte mi, nic podobného nikdo zažít nechce. Většině lidí, kteří jsou v knize uvedeni, nebylo ani třicet let, když zemřeli.
            Co je pro nemocné mnohdy také velká rána, je to, když je opustí nejbližší. Lidé, kteří se s nimi dříve bez problémů bavili, se jim začnou vyhýbat a různě jim nadávat a to je také důvodem toho, že spousta nakažených raději ukončí svůj život dřív, než to stihne udělat vir.

 

 Závěr
Závěr je vzhledem k tématu mé práce velmi obsáhlý. Každý totiž problematiku s názvem AIDS a HIV vidí trochu jinak. Jsou lidé, kteří si stojí za názorem, že nemocní měli být opatrní, ale jsou i tací, co se jim snaží naopak pomáhat. Na čem se, doufám, všichni shodují, je touha po tom, aby nakažených bylo den ode dne méně. Nikdo si nezaslouží takto trpět.
Co se přenosu týče, téměř každý někdy udělal hloupost. Ty, co se nemocných straní, by si měli uvědomit, že mohli být na jejich místě i oni.
S virem HIV se bojuje skoro čtyři desítky let a vir jednoznačně vítězí. Ale my se nevzdáváme, vědci a lékaři bojují tím, že hledají lék, pomozme jim i my. Každý může v boji proti této epidemii pomoci, stačí být opatrný. Můžeme jen doufat, že se pravidla boje změní. Třeba se to stane už zítra, možná za rok, nebo snad za pár století…? Ale to nemění nic na tom, že můžeme udělat alespoň minimum pro to, aby virus nedostával tolik příležitostí zaútočit na dalšího z našich řad.            Rodičům bych na závěr ráda řekla jednu věc. Jestli si vaše dítě řekne, že s někým spát chce, udělá to. Na souhlas se ptát nebude, proto je účinnější poradit jim, jak se chránit, protože rady typu ať počkají a nikam nespěchají jim ve chvíli, kdy se rozhodnou, nepomůžou. Zkuste s nimi mluvit, jakoby už dětmi nebyli, i když stále dětmi jsou, budou vám naslouchat spíš.

         Teď už je na každém z vás, jak se k tomu postaví, a doufám, že si problematiku s názvem AIDS vezmete k srdci. 

 

Rudyk Svitlana - Migrace

Co si představíte pod pojmem migrace? Jestliže je to pouze překonání státní hranice a zabydlení se v novém městě nebo státě, mýlíte se.

Migrace je mnohem víc, než pohyb lidí z jedné země do druhé. Je to překonaný strach a obavy ze zcela nového způsobu života. Člověk se musí naučit nová pravidla existence a začít je brát tak, jako by je znal od narození. Patří k tomu neodmyslitelně i nový dorozumívací jazyk a společnost. Společnost, ve které si, dříve nebo později, dotyčný najde nejvěrnější přátele, anebo obyčejné kamarády. V případě, že se tak ještě nestalo, nemine ho ani životní společník, se kterým bude sdílet nově poznané zvyky, zážitky a kulturu. Podle mě je však nejdůležitější věcí začít svoji novou zemi mít rád a vážit si ji. Neodsuzovat ji za určité nedostatky a být vděčný za to, co nabízí.

Toto všechno se pokusím v této absolventské práci vyjádřit. Migranti jsou lidé, kteří postupně tvořili a dodnes vytváří naší společnost. Díky nim jsme tam, kde jsme a nesmíme na to zapomínat. Považuji za důležité alespoň přibližně vědět, kdy se začala tvořit historie a jaký to má na nás vliv. Migranti nepřekonávají jenom hranice nového státu, oni překonávají hranice do nového života. Vím to, jsem totiž jednou z nich.

 

Neumanová Tereza - Anorexie a poruchy příjmu potravin

            Anorexie, bulimie, obezita, to jsou „fenomény“ dnešní doby. 
Velmi rozšířené jsou především mezi teenagery, ale týkají se i dospělých lidí. A není se čemu divit, zejména anorexie láká do své pasti každým dnem mnoho dívek a poslední dobou její úlovky stále narůstají. O nic jednodušší to není ani s bulimií, vlastně by se dalo říct, že anorexie spolu s bulimií mají společný původ. Ovšem mezi poruchy příjmu potravy se řadí i obezita, která se v posledních dvaceti letech šíří úděsnou rychlostí všude po světě.
         Ve své práci vás seznámím s tím, co lidskou populaci ke  stravovacím problémům vede, jaké jsou nejčastější příčiny a důsledky těchto problémů a v neposlední řadě se také zmíním o možné léčbě. I když se tito nemocní lidé vyléčí, už nikdy nemusí být stoprocentně zdraví. Ať už po stránce duševní, nebo fyzické.

         Také bych vás velice ráda seznámila s nejznámějšími příběhy anorektiček a bulimiček, které ne vždy skončily dobře.
         Poruchy příjmu potravy jsou zkrátka velkým problémem, se kterým je zapotřebí bojovat a uvědomit si, že nic vám nestojí za to, abyste ničili své tělo a zdraví a ubližovali tak lidem, kterým na vás skutečně záleží.

 BMI – anketa

Pro zajímavost jsem vytvořila statistiku BMI v mé třídě. Informace o váze a výšce mých spolužáků mi poskytlo pouze devatenáct z dvaceti pěti. Z grafu jsem zjistila, že v mé třídě převažuje norma. Jde přesněji o třináct lidí, kteří mají BMI naprosto v pořádku. Pět lidí má podváhu, jeden člověk trpí nadváhou.
         Žáků s podváhou jsem se ptala, zda ví, co může být důvodem jejich nízkého BMI. Všichni si myslí a tvrdí, že za to může jejich genetika. Mně osobně vyšlo druhé nejnižší BMI ze třídy a myslím si, že je to dáno také geneticky. Souvisí to ale také s mým věkem a metabolismem.
         Jen jeden z uvedených v tabulce má nadváhu. Sám mi řekl, že za to může nevyvážená strava a nedostatek pohybu, na který nemá čas.

 

Tereza Nováková - Tsunami

 Tsunami, zemětřesení a výbuchy sopek patří bez pochyby k  nejnebezpečnějším katastrofám, kterých se obává velká část obyvatelstva.
Toto téma jsem si vybrala, protože mě vždy fascinovaly výbuchy sopek, nevyzpytatelná zemětřesení a smrtící vlna tsunami. Vždy mě zajímalo,
co způsobuje tyto katastrofy a jak je možné, že v dnešní vyspělé době, kdy lidé dokážou ovlivnit mnoho přírodních dějů, nedokážeme zabránit katastrofám,
které si každoročně vybírají svou daň na tisících lidských životů. 
V této práci nahlédnu do nitra sopky, do hypocentra zemětřesení a do hlubin moří a oceánů, kde dochází ke vzniku vlny tsunami, která se žene širými oceány k pobřeží, kde zabije stovky lidí.

  Závěr

             Již dříve jsem se zajímala o sopečnou aktivitu, zemětřesení a obrovskou vlnu zvanou tsunami, a proto se mi tato práce psala tak dobře. Při jejím psaní jsem neměla žádné problémy.       
  Nejdříve jsem zkoumla sopky, jak fungují a co předchází sopečnému výbuchu. Až když jsem psala o Pompejích, došlo mi, jakou mají vlastně sopky sílu a my ji nemůžeme nijak potlačit ani zmenšit.
         Na stejném principu fungují i gejzír. Jsou to takové vodní sopky. Rozdíl je akorát v tom, že gejzíry nikomu neubližují a nejsou nikomu nebezpečné.  Zemětřesení je postrachem lidí na celém světě. Je to nevyzpytatelný děj, který může přijít velmi náhle, a nemůžeme před ním utéct. Jen když si vzpomenu na zemětřesení na Haiti, na ty obličeje potřísněné krví a prosící o pomoc, říkám si, co nám to ta Země dělá?   
      Když vyslovím slovo tsunami, představím si tu obrovskou vlnu u pobřeží a prchající lidi, kteří nechtějí přijít o svůj život. Před tsunami se nedokážeme bránit. Jediné, co mohou lidé udělat je, bydlet ve vnitrozemí.

         Tato práce mi pomohla dozvědět se něco nového. Například, jak funguje seizmograf nebo jak se chránit před zemětřesením. 

Tereza Večerková - Japonsko       

Když vyslovím slovo Japonsko, vybaví se mi gejši, které jsou označovány za symbol půvabu. Hned poté se mi vybaví krásná a bohatá kultura. Bohužel si také vzpomenu na katastrofy spojené s touto zemí. Hrozivý byl útok na Hirošimu a Nagasaki, kde přišlo o život několik tisíc lidí jen kvůli tomu, že vzdát se nebylo možnou alternativou.

Absolventskou práci na toto téma jsem si vybrala, protože se o kulturu Japonska zajímám již od dětství. Vždy jsem chtěla blíže poznat život společnic  - gejš, které se po večerech míhaly tmavými ulicemi Kjóta. Také jsem obdivovala život neohrožených bojovníků, samurajů, kteří byli na smrt věrní svému pánovi. Zmiňuji se také o bojovnících noci. Ninjové jsou proslulí svým talentem se nenápadně zjevit a zmizet. Minulost této země zůstává stále zahalena záhadami a tajemstvím, a proto je pro mě tak výjimečná.

Obyvatelstvo

Japonci se řadí do mongoloidní rasy, tato rasa je také často nazývaná jako žlutá. Mezi hlavní rysy patří: světlá pleť, šikmé černé oči, tmavé až černé vlasy a malý vzrůst.   
       99 % obyvatel země tvoří Japonci. Přistěhovalce tvoří převážně Korejci, Číňané a Brazilci. Průměrná délka života v Japonsku je 80 let a tím dosahují Japonci nejvyššího věku na světě. Obyvatelé Japonska jsou z 80 % stoupenci buddhismu a šintoismu, pouze 4 % tvoří křesťané.
        

  Japonci

Japonci jsou velmi kultivovaní. Jsou ovlivňováni starobylým systémem postaveným na základě oddanosti a poslušnosti nižšího k vyššímu a mladšího ke staršímu. V Japonsku je spousta jiných pravidel, než jsme zvyklí a to vede k častému a hlubokému nedorozumění.

Hlavním rysem Japonců je disciplinovanost. Vidět Japonce, který odhazuje obaly na zem nebo chodí na červenou, je téměř nemožné.

  Vlast

         Japonci jsou na svůj národ hrdí, jako žádný jiný. Vůbec se tomu nedivím, když vymysleli několik desítek nových technologií a zavedli na trh mnoho produktů, které do ostatních států přišly třeba až za 3 roky. 

  Zajímavosti

Chtěla bych se zmínit o zvycích Japonců, které mi přišly zajímavé.

 Japonci v zásadě neříkají NE, protože se snaží všem vyhovět.

  • Smrkání na veřejnosti považují za neslušnost. Nám známý zvyk jako „popotahování“, za neslušnost nepovažují.
  • Při stravování není vhodné napichovat jídlo hůlkami.
  • Nemají smysl pro humor, nechápou naše vtipy, a proto není vhodné před nimi říkat vtipy.
  • Nepijí alkohol, protože mají jiný metabolismus, než my a po jednom pivě se snadno opijí, proto raději pijí saké, které není tak alkoholické.
  • Když si Japonec dohodne schůzku tak platí na 100% a nezruší ji.

 … A ještě jedna specialita nakonec…

 Jestliže se potkají dva známí, začnou se vzájemně uklánět na důkaz zdvořilosti a radosti. Na rozdíl od přivítání se loučí tak, že se lámou v pase a po očku se na sebe dívají. Mladší nebo podřízenější se sklání hlouběji a v této pozici vydrží déle. Poté následuje úkrok dozadu a nová úklona. Japonci jsou dokonce tak zdvořilí, že se uklánějí, i když telefonují. No, nepřišlo by vám to k smíchu, kdybyste viděli, jak se někdo klaní a ohýbá do půl pasu, když telefonuje? Myslím, že ano, ale u nich je to normální.

   Sumo

         Sumo je sport, který má v Japonsku jeden a půl tisíciletí starou tradici. Zápasníci sumo jsou pravým opakem gejš a už podle názvu můžete poznat, že se nejedná o žádné drobečky.

Sumo zápasníci musí jíst 3x více než normální člověk, pít hodně piva a pravidelně odpočívat aby přibírali. Nedivte se, že musí tolik jíst, když průměrná váha těchto zápasníků je 140 kg­! Díky své vysoké váze se zápasníci dožívají o 20 let méně, než normální lidé.

Každý ze zápasníků má svého vlastního kadeřníka. Vlasy jsou většinou úhledně upravené a dané do culíku.

Při souboji mají na sobě pouze pás zvaný Mawaši, který je ovinutý okolo slabin, pasu a na zádech je zauzlovaný.

Zápasníci sumo před bojem pijí čerstvou želví krev, protože si myslí, že jim dodá sílu.

Boj spočívá v tom, že zápasník musí soupeře vytlačit z ringu (dohjó). Při zápasu je povolené téměř vše, až na tahání vlasů a škrcení.

 Nejtěžší zápasník sumo se jmenuje Emanuel Yarbrough a váží neuvěřitelných 354 kg.

Zápasy sumo jsou v Japonsku velmi oblíbené, a pokud byste se chtěli na takový zápas dostat, musíte zaplatit nemalou sumu. Lístky na zápas se totiž pohybují okolo jednoho milionu jenů a výš. Zápas sumo se koná šestkrát do roka a turnaje trvají patnáct dní.

 

Japonská gastronomie

         Je nesčetně možností, kam si zajít v Japonsku na jídlo. Mnoho lidí by dalo přednost fastfoodům, než tradiční japonské kuchyni. Já bych si osobně dala raději sushi nebo ramen, je to přece jen o mnoho zdravější než hranolky topící se v oleji.
Než vám však představím lahodné jídlo, napřed vám řeknu něco o chování v restauraci. Velký problém totiž nastává, když cizinec neví, jak se má v japonské restauraci chovat. Urazit Japonce je totiž více než snadné.Už při vchodu do restaurace se vás ujme někdo z personálu a zavede vás na místo u stolu. Není moc slušné, abyste si vybírali místo u stolu sami. Na stole na vás bude čekat šálek vody a také zabalený namočený ubrousek, který vám poslouží k utření rukou před jídlem, na což byste určitě neměli zapomenout. Do ubrousku byste rozhodně neměli smrkat, to by vás z restaurace mohli i vyvést. Ano, normálnímu Evropanovi by to přišlo divné, ale v Japonsku si lidé velmi potrpí na etiketu, zdvořilé chování a vystupování.
         Pokud si v restauraci objednáte polévku, je zdvořilé si při posledním doušku hlasitě srknout. Tímto gestem dáváte najevo, že vám polévka chutnala.
         Když si objednáte více pokrmů najednou, nemusíte si dělat starosti s časem. Japonci jsou totiž známí tím, že jedí velmi dlouho a moc rádi.
         Placení probíhá u východu, kde je pokladna. V Japonsku není vhodné dávat spropitné, protože na to Japonci nejsou zvyklí a mohli byste je tím urazit, místo toho je dobré upozornit, že jste s jídlem byli spokojeni.